PŘÍBĚHY...

Do příběhů vaší Zeměplochy se prolínají mj. naše pozemské divadelní hry. Motivy z nich se ovšem všelijak mění, leckdy dokonce obrací naruby. Viz čarodějky ze Soudných sester nebo elfové z knihy Dámy a pánové. Těší vás takové hraní si s hrami, komentování příběhu příběhem?
Páni, to je složitá otázka, která vyžaduje komplikovanou odpověď. Řeknu vám, jak chápu vztah mezi „fantasy” a realitou. Myslím, že ve skutečnosti je pouze několik druhů ''fantasy”, z nichž jednomu říkáme „realita”. Věříme např., že existuje něco jako spravedlnost. Kdybychom ale rozložili celý svět až na nejdrobnější části hmoty, nenašli bychom ani jeden atom spravedlnosti nebo úcty nebo naděje. Jsou to však mocné součásti toho, jak vytváříme sebe jako lidské bytosti.
Myslíme si také, že to, v čem žijeme, je normální, běžný svět. Ale dvě míle nad námi bychom nemohli dýchat a půldruhé míle pod námi bychom se usmažili. Nazí bychom na většině míst naší planety buď umrzli, upekli se nebo utopili - a tomu říkáme normální svět. Podívejte se kolem sebe, na hospodářsky využívané lesy, na pole a zkrocené, regulované řeky. Může se zdát, že to je normální krajina. A přitom ji vytvářeli lidé v průběhu tisíciletí. Změnili jsme tento svět tak, aby nám vyhovoval.
Naše největší ''fantasy” je, že jsme přesvědčeni o vlastní důležitosti. Ve skutečnosti žijeme na malém kusu skály, co se otáčí kolem nepříliš velké hvězdy. Pokud se - opět pomocí fantazie - pokusíte pro změnu získat pravdivý obraz vesmíru, uvidíte, jak se Země stává čím dál tím menší, spatříte Slunce, pak několik sousedních hvězd a za okamžik budete ztraceni v obrovské galaxii. Myslíme si, že jsme důležití, ale náš malý život, plný zákonů a věcí, v něž věříme, jsme teprve sami vytvořili či vykonstruovali, abychom jej mohli postavit proti nekonečnosti a chladu vesmíru.
Snažím se tu vysvětlit, že jako lidské bytosti jsme tvory fantazie, tvory schopnými vymýšlet to, co v literatuře nazýváme „fantasy”. Říká se, že nás od zvířat odlišuje inteligence. Ale mnoho zvířat je inteligentních. Ve skutečnosti se od zvířat lišíme naší imaginací. Ta tvoří další stupeň, vyšší než rozum. Odlišuje nás schopnost věřit, že by svět mohl být jiný, než jaký doopravdy je. A moje vlastní fantasy je jen zlomkem toho nesmírného fantaskna, které tvoří lidskou existenci.
Jedna věc, kterou jsme my lidé opravdu vynalezli, je koncept příběhů; koncept vyprávění, které začíná, mění tvar a dospívá k rozuzlení. Zamilovali jsme se do něj a věříme, že svět funguje v souladu s ním. Vzpomeňte si v této souvislosti na typ knih, který nepochybně existuje stejně tak u vás, jako v Anglii - knih pro děti s názvy jako Příběh lidstva. Vzpomeňte si na koncept darwinismu - na příběh, podle něhož jsme se vyvinuli nejprve v přihlouplé plazy a přes další stupňovitě navazující druhy až v savce užívající nástroje; na ono přímočaré vypravování, které se tváří, jako by se v přesném pořadí stalo nejprve to a potom to a pak to. Všichni biologové vám ovšem řeknou, že tak evoluce ve skutečnosti nefungovala. My ale myslíme prostřednictvím srozumitelných vyprávění, vyprávění ovládajících jednotlivé události. A tak máme sklon vnímat svět jako příběhy.
Západ, obzvlášť Amerika, po dlouhou dobu viděl východní Evropu jako říši zla. Protože to funguje: máme ty hodné a ty zlé. Když bojujete ve válce, tak si musíte sám pro sebe vyprávět příběh, ve kterém vy jste ti dobří a nepřátelé ti zlí, protože udělali všechny ty ošklivé věci. Dobrá, oni se opravdu mohli dopustit strašných činů, ale učinili tak kvůli tomu, co vaši otcové spáchali před dvaceti lety, a vaši otcové to udělali kvůli věcem, které jejich dědové udělali před čtyřiceti lety, atak to jde stále dál.
Abychom mohli na světě žít, musíme jej přeměnit na příběhy. A já pak mohu na Zeměploše tyto příběhy - příběhy, na které jsme tolik zvyklí - vzít a převrátit je naruby, otočit jejich smysl. Díky tomu pak můžeme říci, že jsou to jen příběhy, že nemusíme dělat to, co daný příběh vypravuje; můžeme uniknout z knihy a říci: „Teď mohu myslet za sebe, nemusím se řídit příběhem.”

Hra s příběhy, převracení dějů, situací nebo postav - to ostatně vyjadřuje i vaše vlastní formule: „Zeměplocha je svět a zrcadlo světů.” Snad mohu dodat: všech světů - ve vašich knihách se mísí velké množství zcela různorodých motivů. Do jaké míry se vám podobá trpaslík-dramatik Mášrecht, do jehož hlavy se strefují opravdu všechny částečky inspirace putující Mnohovesmírem?
V příběhu následuje odpověď po otázce. Ve skutečnosti se to ale má tak, že musíte před vlastní odpovědí trochu poodstoupit; musíte začít odjinud a vyprávět jiný příběh. Což učiním.
Hodně lidí ke mně přijde se slovy: Chci se stát spisovatelem, řekněte mi, jak na to. Já jim dám dobrou radu, ale není to taková rada, jakou chtějí slyšet. Říkám: Představte si, že jsem boxer a vy jste ke mně přišli a řekli: „Chci se stát boxerem.“ Poradil bych vám, abyste posilovali, bojovali s lidmi, kteří dokážou uhodit s větší silou než vy, abyste dlouho trénovali, drželi dietu, dělali spoustu věcí roky a roky, a pak - pokud budete dobří - z vás může být kvalitní boxer. Proč si myslíte, že se vaše touha stát se spisovatelem liší od touhy stát se boxerem? Samozřejmě nemusíte chodit do posilovny nebo běhat, musíte ale podstoupit podobné martyrium, pracovat na sobě, hodně číst, rozebírat každou knihu ve své mysli, dekonstruovat, jak byla která kniha napsána, musíte si všímat světa a přemýšlet o tom, co vidíte. A lidé tohle všechno neradi slyší. Myslí si, že když mají tužku a papír, tak to stačí - co je na psaní tak složitého? Ve skutečnosti je to daleko těžší, než si představují.
Ale když jste se již naučil psát, když jste získal praxi, jde vám to snadněji. Já mám dobré nápady, protože na ně mám v hlavě dobrý „přijímač”. Beru vážně témata, kterých si jiní lidé ani nevšimnou - dostatečně vážně, aby se staly podnětem k příběhu. Říkám si věci jako: Proč tohle říkáme, odkud pochází toto úsloví, proč lidé věří v to a to. Nechci vyzradit zápletku mého nového příběhu, ale narazil jsem na ni v malé poznámce pod čarou v jedné dějepisné knize. Ta se zmiňovala o jednom konkrétním jevu týkajícím se způsobu válčení v devatenáctém století. Začal jsem o tom uvažovat a najednou jsem si uvědomil, že jsem o takové věci již dříve přemýšlel. Položil jsem si logickou otázku týkající se daného jevu a vyšla mi podivná odpověď. Je pro mě těžké to vysvětlit srozumitelněji, ale předpokládám, že spisovatelé si sami sobě říkají: Co kdyby? Co kdyby tohle bylo jinak? Co kdybychom zvolili takovýto logický krok? Jakmile se příběh začne rozvíjet, je mi jasné, jakým směrem se musí ubírat - protože jde o směr, kterým se ten příběh chce brát. Takhle to funguje.
Abych shrnul to, co jsem měl na mysli: mít nápady je moje profese. Kdybych je neměl, minul bych se povoláním.

Ve vašem románu Pátý elefant se objevují narážky na Čechova. Vaše nejvýrazněji „divadelní” knihy ale pracují s dramaty Williama Shakespeara - děj Soudných sester transformuje motivy Makbeta a Hamleta, Dámy a pánové jsou verzí Snu noci svatojánské. Proč právě Shakespeare?
Myslím, že z mnoha důvodů. Jedním je fakt, že Shakespeare je tak známý. Někdy se sám ptám, jestli je vlastně Shakespeare dobrý, nebo jen hodně známý? Nebo jestli snad není tak dobrý, protože je známý? Používám shakespearovské odkazy, neboť si mohu být celkem jistý, že je pochopí i průměrně inteligentní čtenář někde v Japonsku.
Znáte VHS kazety a Betamax kazety? Mnoho lidí tvrdí, že Betamax poskytuje mnohem kvalitnější nahrávku než VHS, ale že VHS byly menší a lacinější a bylo jich více. Tak všude prorazily, zatímco Betamax kazety úplně vymizely. I když byly lepší. Nejsem si jistý, zda byl Shakespeare opravdu takovým géniem. Mnozí lidé o něm mluví jako o géniovi, aniž přečetli jedinou jeho hru. Znají jen zkrácenou verzi Romea a Julie z filmu nebo viděli West Side Story jsou si matně vědomi toho, že se v Hamletovi vyskytuje nějaký chlapík, co drží lebku, vědí o třech čarodějnicích. Problém je ten, že v Anglii (nevím jak v Čechách) lidé již vyrůstají s tím, že Shakespeara znají.
Některé jeho hry jsou pěkně nudné a ani se moc často neuvádějí. Ve skutečnosti na tom ani příliš nezáleží. Shakespeare byl ve své době velmi populární a to trvá dodnes. Vlastní, vnitřní hodnota jeho her už není podstatná.
Ještě k Shakespearovi, ale tentokrát v jiné souvislosti: s několika vědci jsem před časem napsal knihu Věda o Zeměploše. Teď pracuji na jejím pokračování. Podle téhle knihy byl největším alžbětinským dramatikem člověk jménem Arthur Nightingale. Chtěl jsem zjistit, jak by se změnil svět, kdyby existoval místo Shakespeara spisovatel, který by byl jen schopným dramatikem tudorovské Anglie, ale nic víc. Je zajímavé přemýšlet o takových věcech.

Myslíte si, že by měl z vašich verzí svých her Shakespeare radost?
To je klasické téma stroje času - Shakespeare by musel strávit dva týdny nebo déle ve 21. století, aby vůbec zjistil, co se kolem děje. Nosíme jiné oblečení, lépe střižené vlasy, sluneční brýle, máme mobilní telefony a tak podobně...
Zdá se mi zřejmé, že Shakespeare dal do svých her některé z mnoha dlouhých, lyrických scén proto, aby se mohli v zákulisí připravit na nové jednání, nebo např. z toho důvodu, že si mu při psaní někteří herci stěžovali na nedostatečnou délku svých rolí. Všichni rovněž víme, že psal tak, aby potěšil davy. Lidé si myslí, že to je něco špatného. Představují si dav jako fanoušky na fotbalovém zápase, kteří zpívají něco ve stylu: „Jedeme, Tudorovci, jedeme.” Ti, co stáli těsně pod jevištěm - „groundlings”, abych použil shakespearovský výraz - a cpali se ořechy, asi moc často nechápali, co herec nad nimi říká, ale to, co viděli, jim připadalo jako zatraceně dobrý příběh.
Takže si myslím, že by Shakespeare moje psaní ocenil. Oba skládáme slova tak, aby se líbila a dala se vyměňovat za peníze. Buďme upřímní, to je přesně důvod, proč Shakespeare psal - aby si vydělal; kdyby mu za to neplatili, nepsal by.

Dramatizace vašich knih, např. zrovna „divadelních” Soudných sester, jsou uváděny ve Velké Británii i v jiných zemích. Co tomu říkáte?
Na světě je v tuto chvíli předváděno až dvacet pět her podle mých knih.
Většinu představení dělají různé amatérské spolky. Myslím, že jsem jediný spisovatel, který má takovouto zvláštní divadelní odezvu. Zeměplošské hry se hrají v Austrálii, Indonésii, jedna byla uvedena v Japonsku. Sám se tomu divím. Zčásti to snad způsobuje skutečnost, že divadlo jako takové je jakýsi druh mezinárodního jazyka. Divadlo samo je také vyprávění - vyprávění o divadle, o té krabici, v níž se odehrávají příběhy. Popravdě řečeno se vždy cítím - jako mnoho dalších lidí - nepříjemně, když vidím hru, ve které herci smějí opustit jasně vymezené jeviště, jako tomu např. bývá, když se hraje v aréně. Znervózňuje mě to. Jsem rád, když je na jedné straně krabice jeviště a na druhé hlediště. Když tomu tak není, začne se divadelní příběh rozlévat do skutečného, reálného života. To člověka znepokojí.
Divadelní zpracování mých knih mne ale velmi těší. Těší mě to víc než filmy, protože divadlo je skutečnější než film. A je také magičtější. Věřím, že se lidé vrátí k divadlu a že k tomu dopomůže dokonalost filmových zvláštních efektů. Kdysi bylo u zvláštních efektů vidět, že to opravdu zvláštní efekty jsou. Mohli jste je obdivovat. Teď jsou ale tak dobré, že si je ani neuvědomíte. Vypadají naprosto reálně. A my přitom víme, že se nejedná o skutečnost. To nás v určitou chvíli začne znepokojovat, začne to v nás vzbuzovat nedůvěru.
Mám rád scénografickou a jevištní řemeslnou práci, jako tu pozdně viktoriánskou, která byla použita například ve Fantomovi opery. U ní totiž víme, že před námi stojí jeviště - obrovská dřevěná krabice, s dírami a provazištěm. A můžeme si užívat ohromující scénické změny, efekty, práci s propadly, ohňostroje. To nás těší hned na několik způsobů. Tak jako nás baví pozorovat kouzelníka, když provádí svá kouzla. Víme, že nepoužívá magii, ale odvádí pozornost diváků a dělá různé kouzelnické triky. Proto nás těší jednak celá show, jednak pocit toho, že nás někdo napálil, nebo zkusil napálit. Bavíme se na dvou úrovních: dítě v nás žasne nad tím, jak z klobouku vyskočil králík, a náš rozum žasne nad složitými triky, kterých bylo zapotřebí, aby to vypadalo, jako by králík opravdu z klobouku vyskočil. A přesně tohle divadlo dokáže. Divadlo ožívá způsobem, jaký se filmu nikdy nepovede.
Konkrétně ke hrám podle mých knih:Viděl jsem velké množství inscenací o Zeměploše. V tuto chvíli považuji za nejlepší jednu, která vznikla asi před půl rokem v Německu.^[1])

O kterých knihách zeměplošské série si myslíte, že jsou pro divadelní zpracování nejvhodnější?
Hry podle Morta a Soudných sester jsou velmi populární. Napsal jsem také knihu, která se jmenuje Maškaráda a která je zeměplošským pohledem na Fantoma opery. Jako hra by si i Maškaráda mohla získat značnou oblibu, protože herci mají rádi kusy o hercích a o divadle.
Na druhou stranu některé knihy o Zeměploše, zvlášť pro jejich styl vyprávění, není nijak snadné zdramatizovat, přetvořit do podoby dvouapůlhodinové hry. Navzdory tomu na základě několika takových - o kterých jsem si myslel, že je vůbec není možné uvést na divadle - vznikly velmi úspěšné inscenace.
Jak řekl Stephen Briggs, dramatizátor mých knih, pokud potřebujete armádu čítající milion lidí nebo obrovského draka plivajícího oheň, nepředstavuje to v divadle žádný problém. Vezměte si Shakespeara: ten dokázal ztvárnit bitvu u Azincourtu s půl tuctem herců v různých helmách.
Stephen říká, že je naopak těžké pracovat s maličkostmi. Každý herec ví, že zvukové efekty nikdy nezazní v pravý okamžik, narážky se často zpřeházejí - to vše s sebou nese potíže. Ale ukázat ohromnou armádu, která se snaží dobýt město, to je jednoduché.

Ve svých příbězích kombinujete komiku a dramatické fantasy příběhy. Řadíte se tak do dvou, vzájemně se prolínajících linií britské kultury - tu první představuje pro české čtenáře především Tolkien, druhou pak zejména skupina Monty Python. Co ovlivnilo vás?
Mluvíte o dvou věcech. Zaprvé komedie zahrnuje tragédii. Moje novější knihy jsou často dosti temné - neboť, abyste mohli mít světlo, musíte mít také stíny. Napsal jsem knihu, která se jmenuje Stráže! Stráže! V jejím průběhu je zabita velmi oblíbená postava. Najednou je mrtvá, zastřelená z nové, právě vynalezené zeměplošské pušky jako jedna z prvních obětí této zbraně. Mnoha fanouškům se to nelíbilo. Ale tohle není americký akční film nebo seriál. Chtěl jsem ukázat, že když někdo střílí, umírají lidé. A to změní náladu příběhu, lidé se v tu chvíli přestanou smát.
Pokud jde o Tolkiena, tak to byl nepochybně on, kdo probudil můj zájem o fantasy. I když nebyl zdaleka jediným autorem fantasy té doby, a je škoda, že Jacka Vance, Fritze Leibera a některé další spisovatele zastiňuje Tolkienovo hrdinské fantasy. V několika příštích měsících - v souvislosti s reklamní kampaní na filmového Pána prstenů - o Tolkienovi ostatně uslyšíme mnohem více, než se nám bude líbit. Mně osobně nesporně Tolkienova popularita i obliba jiných hrdinských fantasy, kterou Tolkien vyvolal, velmi pomáhá. Díky ní se totiž mohu spolehnout na to, že skoro každý alespoň přibližně ví, jak by měl klasický fantasy svět fungovat. Já pak mohu vzít tyto předpoklady jako východisko a ukázat, že to, o čem si lidi mysleli, že znají, může být jinak.
O Monty Pythonech vám prozradím tajemství, které normálně Angličané mimo území Británie neodhalí, neboť je to nezákonné. Jde ovšem o dosti důležitý fakt: většina jejich věcí nestojí za nic. Lidé si zpravidla pamatují jenom pět nebo deset skvělých skečů. I ty ale stárnou. Snad ztrácejí na vtipnosti proto, že se montypythonovský humor stal součástí komediálního mainstreamu.Ve své době ovšem měl Monty Python obrovský vliv. Když ale dnes Američané řeknou ”Hi, zbožňujeme váš Monty Python,” odpovím, ”Fajn, to ale bylo před třiceti lety, od té doby se udála spousta jiných, opravdu zajímavých věcí.” Ano, Monty Python byl úžasný, ale my jsme nezůstali stát. Nedíváme se na Monty Pythony každý večer. A některé jejich věci ani tehdy nebyly tak dobré. Vezměte si například Monty Python a svatý grál-vždyť oni nevěděli, jak ten film uzavřít. To nevadilo v televizi u jejich skečů. Ty většinou volně přecházely jeden do druhého. Film ale nemůžete nechat vyznít do ztracena a navázat na něj v dalším filmu.
To nejlepší, co Monty Pythoni udělali, byla Crimsonova permanentní pojišťovna, nevelké dílko, které šlo do kin i televize jako předfilm Smyslu života. Crimsonova permanentní pojišťovna byla vyrobena pythonským týmem, ale oni sami v ní nehráli. Je to film o mužích, co pracují v takové dickensovské pojišťovně, pak se stanou piráty a celá budova se začne pohybovat - jde o nekonečné bláznovství. Třeba místo toho, aby měl úředník-pirát na pahýlu ruky hák, tak tam má ten bodec, co se používá v kanceláři na napichování papírů - bylo to prostě velmi legrační.
Existuje nepochybně linie určitého typu humoru. Nejsem si ale jistý, zda jde o čistě britskou tradici. Mark Twain napsal, že skvělým příkladem toho, čemu se říká britský humor, byl Jerome Klapka Jerome, autor Tří mužů ve člunu. Právě Mark Twain měl však v Americe velmi podobný, poměrně kousavý a ironický styl. Takže nešlo o čistě anglickou záležitost. To zvláštní naladění ovšem od té doby tvoří hlavní složku anglického humoru. Stejně tu ale bylo místo pro takového Bennyho Hilla, o kterém v žádném smyslu toho slova neplatí, že pěstoval ironii.

Jednou z vašich nejsympatičtějších postav je Smrť. Člověk by mohl mít pocit, že to nejlepší, co ho může potkat po smrti, je právě váš Smrť. Souhlasíte?
Ano. Už dávné morality a mysteria ale obsahovaly fantastické prvky - vystupovala v nich i Smrt. Idea Smrti jako postavy, co má svůj text, tedy není nová. Zřejmým předchůdcem zeměplošského Smrtě je pak Bergmanův Smrťák ze Sedmé pečeti. Toho svým způsobem kopíroval každý, kdo se od vzniku tohoto filmu rozhodl vytvořit ze smrti - paradoxně řečeno - živoucí postavu.
Hodně mě překvapilo, jak populárním se Smrť stal. Snad je tomu tak proto, že rádi žertujeme a bavíme se o tom, z čeho máme strach. Z toho důvodu jsou populární např. Fred Krueger nebo dinosauři. Kdyby byl tyranosaurus rex doopravdy někde poblíž, patrně by nás tolik nefascinoval.
Všichni víme, že umřeme, a všichni doufáme, že to nebude příliš brzy. Můžeme-li nějak zmírnit dopad vědomí smrtelnosti, pomáhá to našemu osobnímu vyprávění, vyprávění, o kterém platí, že si je každý tvoříme sami o sobě.
 

překlad Pavla Kuchařová
redakce překladu Matěj Král