Úvod do zeměplošských studií

Pratchett popisuje divadlo jako zrcadlo světa. Neškodí tedy uvést, že obdobným obratem charakterizuje i Zeměplochu - Zeměplocha je „svět a zrcadlo světů”. Zatímco první formulace je zcela vágní a neřekne nám, s největší pravděpodobností, vůbec nic (pravda, nese s sebou - ovšem velmi povšechně - historii sahající až k aristotelskému a platónskému pojmu mimésis, ale těžko od ní lze očekávat, že by měla nějaký užitečný význam - něco podobného se o divadle dovídáme ve školních hodinách literatury, a už proto nám to při všech dalších příležitostech jen prošumí hlavou), druhá je zajímavější, neboť zahrnuje zároveň jednotu světa Zeměplochy jako série příběhů i mnohost všech dalších světů mnohovesmíru, jež se v těchto příbězích zrcadlí.
Zeptáme-li se po povaze pratchettovského zrcadlení světa, mohli bychom odpovědět takto: Zeměplocha je roztříštěné zrcadlo, dovedně poskládaná mozaika specificky vypouklých střepů; spíše zrcadlové bludiště než soustava zrcátek odrážející světlo v dalekohledu nebo mikroskopu vědce... Jiná odpověď by mohla znít: Zeměplocha je leibnizovskou[1]) monádou - ovšem s šaškovskou čepičkou na hlavě (mějme ale na paměti: šašek se stane králem...). Odraz se přitom přenáší o úroveň výš: zatímco každá monáda v Leibnizově filosofickém systému zrcadlí svět, Zeměplocha sama je světem a zrcadlem všech už nikoli možných, ale v mnohovesmíru skutečně existujících světů.
Obě uvedené formulace trpí přílišnou obecností a také mojí snahou o efektní vyjadřování. Výhodou Pratchettových textů je, že umožňují zcela konkrétní srovnání s paralelními příběhy vyprávěnými na Zemi.
Začnu knihou Čarodějky na cestách. Vybírám ji ze tří důvodů. Zaprvé jsou jejími hrdinkami Bábi, Stařenka a Magráta - tedy postavy, které vystupují i v Soudných sestrách nedávno uvedených v pražském Divadle v Dlouhé. Zadruhé se tato Pratchettova kniha zabývá explicitně příběhy a tematizuje tak mechanismy, které působí v každém dalším autorově textu; vyjevuje zákony, které řídí tvorbu Zeměplochy jako jedinečného světa. Posledním důvodem je, že příběhy, okolo nichž se točí děj Čarodějek na cestách, znají asi úplně všichni - jsou to ty pohádky, které neodvratně směřují k happy endu.
Nutnost šťastného konce pochopitelně patří daleko více k hollywoodské[2]) filmové pohádce než k pohádce opravdu lidové, jejíž drsnost, ambivalenci a sklon k morbidnostem ještě nezahladil sběratel nebo interpret zpitomělý potřebou vychovávat. To dodávám hlavně proto, že mám pohádky rád a že bych je nechtěl bez dalšího hanit, a to ani prostřednictvím Bábi Zlopočasné.
Při psaní se nechám vést touto, nanejvýš důležitou, otázkou: čím se odlišují sympatičtí hrdinové Zeměplochy od svých protivníků? Nejde tu rozhodně o jednoznačný, prvoplánový protiklad dobro-zlo. Rozdíl spočívá ve smyslu, v drobných odchylkách v jednání a myšlení. Jako příklad, který tyto - mnohdy nepatrné - rozdíly vyjadřuje obzvlášť zřetelně, poslouží dvojice sester Zlopočasných.
Kromě Esme vystupuje v Čarodějkách na cestách její dávno ztracená sestra, kmotřička sudička Líza. Ta kolem sebe spřádá pohádkové příběhy. Vytváří realitu à la Hollywood. Je posedlá svou činností do té míry, že upřednostňuje příběh před člověkem (nebo před vlkem, jako je tomu v případě pohádky o Červené karkulce); jeho odvíjení vstříc happy endu nadřazuje jedincům, jejichž životy do svých plánů vplétá.
Je jistě přehnané číst Pratchettovy knihy jako filosofická pojednání, v nichž má vše svoji jasně danou funkci a ve kterých, navzdory nezpochybnitelné zábavnosti, nakonec vládne pevný řád. Na druhou stranu není možné říct ani úplný opak typu: vždyť je to jen legrace. Příběhy Zeměplochy mají svoji logiku. Tato logika samozřejmě zahrnuje humor, který je jejich nedílnou a zřejmě nejdůležitější součástí. Ani ten však není vyvoláván beze smyslu a bez využití charakteristických postupů. I již zmíněná, a z hlediska hlavní dějové linie marginální, epizoda s Červenou karkulkou a nešťastným vlkem ukazuje, jak Zeměplocha tematizuje problém správnosti či spravedlnosti.V pohádce o Červené karkulce hraje hlavní zápornou roli vlk. Potíž spočívá v tom, že ten se - aby příběh proběhl tak, jak jej lidé vypráví - nesmí chovat jako vlk, ale jako člověk. Líza Zlopočasná mu proto v Čarodějkách na cestách vpraví do hlavy komplikované lidské myšlení. Tak ho ovšem dovede k naprostému šílenství. Vlk není s to předstírat, není hrozný a lstivý. Bábi ho lituje proto, že se takovým být snaží, jakkoli to - vzhledem k jeho přirozenosti - nejde. „Velký zlý vlk” si nakonec přeje zemřít a jeho život ukončí rána dřevorubcovy sekery; je to ale rána z milosti, nikoliv trest za sežrání ubohé babičky. Tu by troska, kterou z vlka udělala snaha Lízy Zlopočasné o uskutečnění příběhu, patrně vůbec sníst nedokázala.
Oč jde: prioritou kladných zeměplošských hrdinů nesmí být pohádka, běh děje nebo dějin, ale individuální lidská (a protože jsme na Zeměploše také trpasličí, trollí, vlčí, psí atd.) přirozenost. To je přesně názor Bábi Zlopočasné. Esme se sice nesnaží příběhy zastavit a usiluje jen o změnu jejich smyslu - chápe totiž sílu a setrvačnost příběhů -, cení si však víc jednotlivých lidí. Líza by snad o sobě řekla, že svými pohádkami také pomáhá druhým k lepšímu životu. To je ale její osudový omyl. Místo toho svojí snahou terorizuje město, jemuž vládne. Nutí všechny jeho obyvatele, aby se co nejvíce připodobnili svým rolím v příbězích. Hostinští musí mít růžolící tváře, pěkně tlusté bříško apod. Aby mohla pro sirotka Popelku zařídit šťastný konec, zabije Líza nejdřív jejího otce. Jak říká Bábi, její sestra krmí příběhy lidmi.
Rozdíl mezi Bábi a Lízou Zlopočasnou není možné nepostřehnout. Často se ale odchylka, která dovoluje rozpoznat negativní postavy od těch, kterým fandíme, téměř ztrácí. Podívejme se na zavražděného krále Verence a lorda Felmeta. V Macbethovi Shakespeare nechává ústy samotného Macbetha vychválit krále Duncana - „Krom toho ten Duncan / tak měkce vlád, byl vždy tak bezúhonný / v svém velkém úřadě, že jeho ctnosti / jak archandělé pozounovým hlasem / žalovat budou na zvrhlost té vraždy“[3]); v Soudných sestrách se naproti tomu píše, že Verence vybíral vysoké daně, zapaloval domy, vyháněl z hradu radní a občas i zabíjel lidi, stejně jako to po něm dělal Felmet. Proč je tedy podle čarodějek třeba, aby se Lancre nového vládce zbavilo? Důvodem rozhodně není to, že mu nedůvěřuje civilní obyvatelstvo nebo jeho vedení. Když Stařenka říká, že si na Felmeta přišel stěžovat starosta a pár radních, Bábi jí odpoví: „To já bych nikdy nevěřila králi, kterému by důvěřovala radnice.” Zásadní problém na Zeměploše nepředstavuje ani skutečnost, že byl Verence Felmetem zavražděn. I tohle je, jak se shodnou čarodějky, u králů běžná praxe - v jejich postavení lze vraždu považovat za přirozenou smrt (i proto platí Bábina poznámka - „To by se jeden musel narodit jako naprostý idiot, aby chtěl být králem”). Důležitější naopak je, proč Felmet Verence zabil - nikoli kvůli království (to by bylo v pořádku), ale jen z touhy po moci. Felmet dokonce Lancre nenáviděl a nenávidět nepřestal. A právě péče o království vede čarodějky k tomu, že se, navzdory všem předchozím ujišťováním, začnou „vměšovat” a pomáhat Tomjanovi. Samotnému království totiž nezáleží na tom, jestli je král dobrý, nebo zlý, ale musí se o ně starat. Čarodějky stojí opět na straně individuality - tentokrát jde o jedinečnost konkrétní země v boji proti muži a (po pravdě řečeno především) jeho manželce, kterým záleží pouze na neosobní moci. Není ovšem třeba čarodějky idealizovat - nikdo nemůže vědět, jak by to dopadlo, kdyby jim Felmet projevoval patřičnou úctu a nerozpoutal „mediální kampaň” na jejich zostuzení. Ono „nikdo nemůže vědět”, trocha pochybnosti a principiální nerozhodnutelnost ale patří k věci.
V souvislosti s odporem Esme Zlopočasné vůči příběhům typu, jaký tak milovala její sestra Líza, je nutné se srovnat s relativně ožehavým problémem: Bábi, na rozdíl od Stařenky a Magráty, nemá ráda divadlo. Navíc mu nerozumí, nebo se tváří, že mu nerozumí. Ale je možné jednoznačně rozhodnout, kdy jde o první a kdy o druhý případ? Stěží - alespoň u tak skvělé herečky, jakou je Bábi. Ze všeho nejspíše by se dalo říci, že skepse Esme Zlopočasné vůči divadlu pramení z toho, že se v něm setkává s jinou podobou magie, než na jakou je zvyklá. Zprvu se zdá, že vůbec v jeho magickou moc nevěří (jako Lady Felmetová, ale z jiné pozice, a proto také jinak). Na Magrátino hodnocení divadelního představení („Mně se zdá, že to bylo nádherné, jak se ti lidé měnili na krále a vévody a tak, nemyslíte? Bylo to kouzelné/’) odpovídá: „Magráto Česneková, co to žvaníš? Byla to jen barva a papír, to přece viděl každý.’’ A přesto se již před touto replikou rozhoduje ukrýt pravou královskou korunu mezi ještě skutečnější koruny na dně truhly s rekvizitami. Tak se zároveň dostávám k první konkrétní výtce, kterou má Bábi vůči divadlu; její vlastní formulace zní takto: „Určité věci, které se snaží vypadat jako určité věci, často vypadají pravěji než ty pravé. To je známá věc (...) Ale nelíbí se mi, když to někdo podporuje.” Bábi však není snadné pochopit, její hlavní zbraní je hlavologie. I když, a to by si měli dobře pamatovat všichni Bábini nepřátelé, mezi největší trumfy tohoto umění patří schopnost přesvědčit druhé, že je zbraní jedinou nebo ne příliš účinnou. Těm, kteří si to myslí, zpravidla nezbývá nic jiného než zemřít s překvapeným výrazem ve tváři (dobrým příkladem je zbrojnoš z úvodu Soudných sester).
Co je vlastně hlavologie? Schopnost ovládat psychiku druhých - mnohdy díky jejich vlastní náchylnosti k tomu, očekávat od čarodějek kouzla, zaklínání nebo výrobu zázračných lektvarů. Takové vyjádření ale hlavologii zbytečně shazuje - interpretuje ji jako znalost podvodů určených k ovládnutí hloupých vesničanů, k udržení mocenského postavení čarodějek, jak by snad řekl zeměplošský marxista nebo Lady Felmetová. Zcela odpovídající charakteristiku hlavologie asi není možné formulovat. Nelze totiž vyloučit, a považuji to dokonce za pravděpodobné, že jejím hlavním rysem provždy zůstane, že se zdá být jinak fungujícím uměním, než jakým je ve skutečnosti. Přesto se o to chci a musím pokusit. Hlavologie je cosi jako duševní aikido (těžko říci, zda by s touto metaforou Bábi souhlasila; patrně by neměla valné mínění o divně oblečených mužích, co vykřikují „hai“) - bojové umění využívající mentální energie druhého proti němu samotnému, nebo, jak je tomu v případě léčení obyvatel Lancre - pomocí téměř libovolných prostředků v jeho prospěch. Jelikož Země- plocha leží na hranici mnohovesmíru, tam, kde realita přechází v neskutečno a naopak, projevuje se tato energie jinak, hmotněji a viditelněji než v našem světě. To nicméně neznamená, že by nebylo možné hlavologii provozovat zde na Zemi. Měla by - a také má - pouze jinou podobu.
O pár odstavců výše jsem napsal, že Bábi nemá ráda divadlo a že je skeptická vůči jeho magii. První vyjádření postrádá potřebnou přesnost - Bábi prostě pociťuje odpor k určitému typu příběhů, totiž k příběhům, které se tváří, že přinášejí Dobro, Vznešenost a Právo, ale přitom činí pravý opak. Alespoň Bábinu skepsi ale nelze popřít. Má to však několik háčků: za prvé divadelní magie, obzvlášť v geniálním podání mladého herce Tomjana, v některých ohledech připomíná hlavologii (jakkoli se v jiných liší: hlavologie rozhodně nevytváří další svět, který by se zdál být skutečnější než ten pravý). Za druhé Bábi na konci děje Soudných sester sama kouzelné působení divadla využije - jistě, učiní tak v sebeobraně, ale přece. A konečně, Bábi Zlopočasná se staví velmi zdrženlivě vůči jakékoliv magii. Zná její moc a ví také, že užije-li kdokoliv a s jakkoli dobrými úmysly kouzel, jen málokdy to přinese něco dobrého. To neznamená, že by nemohly nastat situace, v nichž je naopak užití magie zapotřebí - o jednom takovém momentu pojednává děj Soudných sester. Nejdůležitějším uměním čarodějky proto je umění rozeznat, kdy a za jakým účelem vůbec svojí mocí působit. A jedna z Bábiných výtek divadlu vyplývá právě z toho: „Byla to magie patřící lidem, kteří neměli s magií nic společného. Byla ovládána obyčejnými lidmi, kteří neznali pravidla. Měnili svět, protože v jejich podání vypadal lépe.”
Teď nastal pravý čas na pauzu, na krátký oddech. Můj úvod do zeměplošských studií má mít dvě hlavní témata: prvním je pratchettovská komika, druhým spravedlnost a správnost, kterou tato komika vyjadřuje. Pro dobré pochopení Pratchettova pojetí spravedlnosti je dobré znát jednání tří zeměplošských „hrdinů” - kapitána Elánia (případně celé Noční hlídky města Ankh-Morpork), Esme Zlopočasné (opět je možné připojit i zbylé čarodějky) a Smrtě. O Bábi a čarodějkách jsem již psal, teď přichází řada na dvě zbývající hrdinské figury.
Také Smrť vstoupil na prkna Divadla v Dlouhé. Mám z toho radost - člověka totiž může po smrti těžko potkat něco lepšího než postava v černé kápi s kosou, jež mu řekne „UCTIVOST”. Ačkoliv jsme ještě naživu, bude užitečné, když si prohlédneme tuto - jak si sám Smrť někdy říká - „antropomorfní personifikaci” (příznačné je, že mezi alternativní pojmenování patří „poslední realita” a že oboje platí do téže míry).
Postava Smrtě prošla od prvních zeměplošských knih značným vývojem. V Barvě kouzel Smrť představuje jednoho z protivníků hlavního „hrdiny” Mrakoplaše. Je nedočkavý, pokud jde o osud živých bytostí, a někdy jim bere život zcela svévolně. V dalších knihách se mění v zosobnění trpělivosti; je spravedlivý v tom smyslu, že dodržuje pravidla a přichází jen k těm, kterým se již dosypal písek v přesýpacích hodinách odměřujících čas jejich života. Další přelom představuje Sekáč - kniha, v níž je Smrť titulní postavou. O tomto textu se chci rozepsat podrobně.
Kdybych chtěl posuny v pojetí figury Smrtě charakterizovat co nejstručněji, řekl bych, že se Smrť stává stále sympatičtějším. Proč by nám ale měl být zrovna on sympatický? Právě proto, že jde o antropomorfní personifikaci - o postavu, jejíž jednání má právě tak lidské rysy jako jeho podoba. Tím Smrť vyjadřuje jeden z nejpodstatnějších obecných rysů Zeměplochy jako světa spravedlivých příběhů; na Zeměploše jsou lidské postavy sympatické. Nebo přesněji: nejnebezpečnější tendencí je sklon k nelidskosti, k jednání nadlidskému a vznešenému - i bozi jsou sympatičtí potud, pokud jsou lidští (odpustíte-li mi tento hrubě tvaristický^[4]/ výraz).
Na začátku Sekáče obviňují auditoři mnohovesmíru Smrtě z těžkého přečinu - z toho, že se stal osobností. Azrael, poslední soudce, jehož tvář je samotnou oblohou, jej proto zbavuje úřadu a přiděluje mu vlastní přesýpací hodiny. Sám Smrť se stává smrtelným a přichází na Zeměplochu žít obyčejný život. Nejprve z toho má radost, ale pak pociťuje úzkost a běh času ho přivádí téměř k šílenství. Tím završuje první fázi získání lidskosti. Smrtelnost ale není to hlavní. Na Zeměploše většinou ani lidé existenciální úzkostí netrpí - proč taky, když žijí na světě, ve kterém se jim po smrti dostane právě toho osudu, ve který věří^[5]). Klíčový význam má jiný moment. Smrť - už coby živý pomocník staré majitelky farmy, který přijal jméno Vilém Klika a kterému se daří pracovat na poli s kosou opravdu šikovně - sleduje požár hospody. Dozví se, že je v hořící budově uvězněna malá holčička. Žena, které Smrť pomáhá, chce, aby se pokusil děvčátko zachránit. Smrť to odmítá se slovy „VY TOMU NEROZUMÍTE (...) ZMĚNA V OSUDU BYT I JEDINÉHO ČLOVĚKA BY MOHLA ZNAMENAT ZKÁZU CELÉHO SVĚTA. (...) ČAS SMRTI KAŽDÉHO ČLOVĚKA JE URČENÝ“, a dostane od své zaměstnavatelky, slečny Zahořalé, facku. Ta facka je mnohem důležitější než celá konečnost naší existence. Smrť, z něhož se teď doopravdy stal Vilém Klika, si uvědomí, že je to, co řekl, z jeho nového hlediska pitomost, prohlásí „DO HÁJE”a vkročí do plamenů.
Na konci Sekáče Vilém Klika porazí nového Smrtě^[6]) a ujme se znovu své práce. Přestane být Vilémem Klikou. Ale vzpomínka na něj, na soucit, který projevil, a navzdory všem Vesmírným Pravidlům pomohl jedné malé holčičce, Smrťovi zůstane.
Ve Smrťovi se princip sympatie a lidskosti zavinuje a stáčí do sebe: to, proč ke Smrťovi cítíme sympatie, je jeho podobnost člověku. A jádrem této podobnosti je schopnost projevit sympatii a soucit. Smrť je soucitným hrdinou soucitu.
Psal jsem o vývoji figury Smrtě. Když však čteme knihy o Zeměploše, tak by nás nic takového zřejmě nenapadlo. Důvod spočívá ve statutu příběhu ze Sekáče. Snad by se dalo říci, že to je mytické vyprávění o ději, který se odehrál vždy již v minulosti, nebo se odehrává stále dokola. Smrť jako spravedlivý hrdina mnohovesmíru vždy projevoval soucit, vždy byl připraven - v případě nutnosti - porušit pravidla a pomoci individuální bytosti. Tuto interpretaci, alespoň doufám, potvrzuje i poslední odstavec Sekáče: „A na konci všech příběhů si Azrael, který zná všechna tajemství, pomyslí: PAMATUJI SI NA DOBU, KDY SE TOHLE VŠECHNO STANE ZNOVU.”
Již jsem zmínil ošemetnost použití výrazu „lidský” v mém výkladu. Zeměplocha neprivileguje člověka proti ostatním tvorům. Mohl bych tak snad, alespoň pro účely tohoto textu, definovat pojem lidskosti nezávisle na pojmu člověka jako biologického druhu: lidskost je sklon k individualitě, k vytváření osobnosti nebo přesněji osobitosti, a to včetně tendence k nedokonalosti. Nesprávné či nespravedlivé jednání tuto osobitost popírá nebo ignoruje. Spravedlnost spočívá v respektu k individualitě, a to i za cenu porušování pravidel - to je sice vždy riskantní (i v případě zákona o nevměšování u čarodějek a Smrtě), ale někdy nezbytné. Ptát se potom po pravidle, které by jasně určilo, kdy je třeba jiná pravidla porušit - po jakémsi univerzálním metapravidle - nemá smysl. Občas nezbývá než riskovat.
Výchozím tématem mého textu byla metafora zrcadlení. Nechci se jí zříkat. Uvědomme si však její nedokonalost. Zrcadlení jednak znamená čirou pasivitu, jednak jeho podobu a kvalitu určuje vztah odrazu k originálu. Na Zeměplochu se můžeme dívat i jinak - jako na svébytný svět aktivně vytvořený na hranicích reality. Pro dokreslení jeho obrazu se ještě podívám do Ankh-Morporku za jeho Noční hlídkou.
Budu mluvit hlavně o dvou členech Noční hlídky - prvním je její velitel Samuel Elánius, druhým dva metry vysoký trpaslík Karotka Rudykopalson. Podivujete-li se Karotkově výšce, pak vězte, že trpasličí rodiče Karotku jen adoptovali. Vychovali ho ale doopravdy jako trpaslíka; o trpaslících je např. známé, že nechápou metafory - když totiž většinu života trávíte nebezpečnou prací v dolech, nemusí se obrazné vyjadřování vyplatit.
Elánius je policista. Pod tímto výrazem si ale v jeho případě nesmíme představovat arogantního, a když ne zkorumpovaného, tak alespoň zkorumpovatelného úředníka. Elánius opravdu slouží zákonu a městu. Pozice Hlídky ani neumožňuje, aby se její členové dopouštěli jakýchkoliv projevů arogance moci. Vládce Ankh-Morporku, Patricij, totiž zlegalizoval ty činnosti, které běžně označujeme za zločinné - loupeže a vraždy. Inicioval vznik Cechu zlodějů a Cechu vrahů, zdanil jejich činnost a přiměl bývalé kriminálníky, z nichž se najednou stali ctihodní občané města, aby zajistili veřejný pořádek. Na případné nelegální zločince tak zpravidla dopadla „tvrdá pěst Nespravedlnosti, která většinou svírala masivní obušek okovaný ostrými hřeby.” Na Hlídku žádná moc nezbyla.
Přesto pro ni zůstala funkce, bez jejíhož plnění by se stroj města v určitých krizových momentech zhroutil. Patricij si na jednom místě knihy Muži ve zbrani myslí: „Město fungovalo. Bylo souborem navzájem se kontrolujících cechů, jejichž činnost ovládal neúprosný zákon zájmu o vlastní prospěch. A fungovalo to. Většinou. Zpravidla. Vcelku vzato. Za normálních okolností. Poslední věcí, které bylo zapotřebí, byl nějaký člen Hlídky motající se kolem a bořící věci jako nějaký uvolněný..., uvolněný..., uvolněný dobývací katapult. Za normálních okolností” Důležité je upřesnění „normálních okolností”. Když např. do města vnikne drak přivolaný skupinou bláznivých spiklenců, je takového katapultu třeba.
Samuel Elánius - člověk, který nečerpá zákony, jimž slouží, z právnických publikací, ale vstřebává je podrážkami bot - by ale sám zachránit Ankh-Morpork nezvládl.
Když nastává situace ohrožující existenci města, přichází do Ankh-Morporku potomek dávno ztracené linie králů. Tak se naplňuje příběh, kterému občané města věřili. Jsme ale na Zeměploše, a tak je všechno trochu komplikovanější. Příběh o návratu krále totiž byl původně zneužit spiklenci, snažícími se ovládnout město. Jejich cílem bylo zbavit se Patricije a dosadit na jeho místo falešného krále, jehož prostřednictvím by kontrolovali chod města. Chtěli za tím účelem použít vyvolaného draka, kterého by falešný král snadno zabil. Drak se ale vymkne kontrole a jeho (i jejich) řádění zamezí až Elánius a pravý král. Tím není nikdo jiný než druhý zmíněný člen Hlídky, Karotka Rudykopalson.
Karotka má všechny vlastnosti, které králi připisovala pověst. Vyčnívá nad své spoluobčany (aby ne, když měří dva metry) a především má přirozenou autoritu. Je schopen ovládat obyvatele Ankh-Morporku stylem svého chování. Karotkovo téměř magické působení se zakládá na dvou rysech jeho přístupu k lidem. Za prvé má fenomenální paměť, a může proto oslovit každého z občanů velkoměsta jako jednotlivce (proto se pod jeho dohledem těžko pořádají drsné pouliční bouře, jejichž podmínkou je anonymita davu). Za druhé žije ve světě ideálu. Je přesvědčen, že každý je ve své podstatě hodný. Když je Karotka nablízku, věří tomu i ostatní. Navíc nehledí na své osobní zájmy, jde mu pouze o druhé a o obecnost zákona.
Oproti pověsti se pratchettovský příběh o návratu krále v jednom důležitém ohledu liší. Karotka neusedne na trůn, nenahradí Patricije a ani se veřejně nepřihlásí ke svému původu, jakkoliv si ho zjevně je vědom. Proč? Jeho přítomnost ve městě sice pomáhá spravedlnosti, ale majestát zákona patří do ulic, a ne na trůn, patří do mimořádných situací, a nikoliv do běžného chodu města. Elániova úvaha o Karotkovi na konci Mužů ve zbrani to zdůvodňuje: „Osobní není to samé jako důležité. Jaký druh osoby může takhle myslet? A najednou si uvědomil, že sice Ankh v minulosti měl množství zlých vládců, nebo prostě špatných vládců, ale ještě se nikdy nedostal do područí dobrého vládce. To by mohla být ta nejstrašlivější vyhlídka ze všech.” Totéž si myslí i Karotka; prokazují to tyto fragmenty jeho rozhovoru s Patricijem: „Nebudu velet Hlídce (...) Protože bych mohl velet Hlídce. Protože... lidé mají dělat věci, protože jim to přikáže důstojník. Nemají to dělat proto, že to říká desátník Karotka. Jenom proto, že je tak snadné poslouchat desátníka Karotku.” Karotka má charisma a osobní vrozenou moc, a právě proto nesmí vládnout. Politikům je třeba nedůvěřovat, kontrolovat je. Není správné jim tupě naslouchat jenom proto, že mají autoritu. Politik mající autoritu a důvěru obyvatel je to nejhorší, co může zemi potkat.
Hrdinové Zeměplochy vědí, kam se svou povahou a svými vlastnostmi patří; znají svá přirozená místa. Pro Elánia to jsou ulice Ankh-Morporku, pro Bábi Zlopočasnou horské království Lancre, jehož pralesy může Bábi kráčet hrdě a bez obav, neboť ví, že se v nich nevyskytuje žádný nebezpečnější tvor než ona sama. O znalosti přirozených míst ale můžeme mluvit i v jiném, nikoli zeměpisném smyslu. Bábi, Karotka nebo herec Tomjan - ti všichni jsou nadáni určitým druhem moci; mohou ovládat druhé lidi ne tím, co dělají nebo říkají, ale stylem svého jednání, svou autoritou. Příběhy vyprávěné na Zemi mají sklon takové postavy dosazovat na vrchol společenské hierarchie, na posty vládců - alespoň v případě ztracených králů vracejících se zpět do vlasti, jakými jsou Tomjan a Karotka. Hrdinové Zeměplochy ale vědí, kde je jejich skutečné přirozené místo: na divadelních prknech, v Hlídce dvojměstí Ankh- Morpork nebo na špatně startujícím koštěti. Obecně vzato platí, že lidé mající moc od přirozenosti (jako čarodějky, mágové, vynikající herci nebo ti, kdo se už narodili jako králové) nesmějí nad svými spoluobčany vládnout, jejich funkce ve společenství je jiná, spíše korektivní. Svůj talent mohou a musí využít jen ve zvláštních případech - pouze tehdy, když je to nezbytně třeba.
Zeměplocha ale nespoléhá pouze na to, že si to tito lidé uvědomují. Má mechanismy, které jim zabraňují vládnout. Talent k magii je např. spjatý s nezvladatelným sklonem hádat se, hašteřit nebo bojovat s ostatními čarodějkami a mágy. Jak se píše v Soudných sestrách, přirozeným počtem skupiny čarodějek je jedna. Chválabohu se zdá, že disponuje v případě filosofů podobnými prostředky i pozemská příroda.
Nezapírám, že je můj text jednostranný. Soustředí se takřka výhradně na spravedlnost a správnost. Obsáhnout bezezbytku celek světa, jakým Zeměplocha je, na několika stránkách, ale není možné. Musel jsem zvolit určité téma, jehož prostřednictvím bych mohl pratchettovské knihy přiblížit. Na závěr bych chtěl jen dodat, že genialita a zábavnost těchto nejlegračnějších a nejpodivuhodnějších fantasy v této i jakékoli jiné galaxii (tak zní reklamní slogan na obalu českých vydání) plyne, zcela obecně vzato, z brilantního způsobu, kterým Pratchett vykládá téměř vše, co se v mnohovesmíru děje. Příkladem budiž v Soudných sestrách uvedená teorie inspirace: „Vesmírem neustále křižují částice syrové představivosti a fantazie. Každou chvíli některá z nich dopadne do příhodného mozku, který pak vyprodukuje něco takového, jako je teorie dědičnosti na základě výzkumu DNA, sonáta pro flétnu nebo způsob jak zkrátit životnost žárovek na polovinu (je-li potrefen výrobce). Většina částic ale příhodné mozky mine. Devadesát procent lidí projde životem, aniž je zasáhne jediná.” Mášrechta, divadelního autora ze Soudných sester, zasahují všechny. Já doufám, že mne jich v době, během které jsem ťukal do počítače tuto úvahu, zasáhlo alespoň několik.
A na úplný závěr jednu větu a jeden odstavec pro její upřesnění. Nejprve věta: Terry Pratchett je výsostně optimistický autor. Tím ovšem mnoho neříkám. V dějinách literatury a filosofie se můžeme setkat s rozličnými druhy optimismu. Platónův optimismus stvořil kosmos[7]) ovládaný pohybem od Dobra a k Dobru. Leibnizův zvláštní optimismus naproti tomu, jak píše francouzský filosof Gilles Deleuze, nepopíral (nepopiratelné) utrpení; jeho výklad světa jako nejlepšího z možných světů byl aktem obhajoby, jež byla poskytnuta samotnému Bohu: „miseries are not what was missing; the best of all possibilities only blossoms amid the ruins of Platonic Good (...) The philosopher is (...) a Lawyer, or Goďs attorney“[8]/ V 19. století pak Marxův dějinný optimismus dialekticky (čti: paradoxně) čerpal svoji domnělou oprávněnost ze zjištění, že velké množství lidí žije v tak špatných podmínkách a disponuje přitom tak velkými materiálními prostředky, že mohou a mají motivaci vyvolat revoluci a obrátit dosud stále klesající křivku kvality lidského života radikálně vzhůru. V mateřském žánru knih o Zeměploše, ve fantasy literatuře, pak stojí za pozornost hlavně nostalgií prosycený optimismus, s jakým Pán prstenů J.R.R. Tolkiena ohlašuje konec Třetího věku, pád Saurona, ale zároveň všech prstenů, příchod vlády lidí, rozkvět hobitů a úpadek elfů, s kterými odplouvá ze Středozemě podstatná část jejího kouzla. Pratchettovský optimismus je také individuální. Plyne z radosti, kterou přináší tvorba komického světa spravedlivých příběhů, a nejlépe ho vyjadřuje potměšilá, ale především živá a vždy radostná tvář Stařenky Oggové. Jak píše Terry Pratchett: psát knihy je ta nejzábavnější činnost, jakou člověk může zažít sám. V jeho případě skutečně není důvod tomu nevěřit.