City, Walk with Me (několik poznámek ke třem pražským audioprocházkám)

Když jsem loni koncem února navštívila v rámci festivalu Malá inventura audiowalk Neviditelná tržnice (procházku provázenou zvukovou stopou ve sluchátkách a tabletem, na kterém divák volil z omezeného množství cest; poznámka redakce: V SADu 5/2020 o ní psal Karel Král /Než všechno znovu zaroste/), nedokázala jsem se na tento projekt odehrávající se převážně ve venkovních a také několika vnitřních prostorách Holešovické tržnice příliš dobře napojit. Jakkoli se mi zdál pozoruhodný celý nápad i vybraná lokalita, měla jsem pocit, že jsem tabletem hodinu a půl poměrně direktivně vláčená vždy z jednoho konce areálu na druhý a zase zpět, s nadcházejícím večerem na mě padala zima a cítila jsem se vyčerpaná. Pro „módní policii“ Divadelních novin jsem projekt následně ohodnotila dvěma a půl hvězdičkami, tedy podle legendy na škále mezi „je dobré vidět“ a „na vlastní nebezpečí“. Čím víc jsem o Neviditelné tržnici i celém konceptu audiowalku s odstupem přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, nakolik bylo moje hvězdičkování – pro svůj bulvární charakter mnou oblíbená a jaksi subverzivně podstupovaná činnost – ve své podstatě naprosto přesné. Protože, jak hodnotit a reflektovat projekt, který existuje pouze v našem vědomí? Lze jistě posuzovat schopnost tvůrců a tvůrkyň inscenovat naši mysl, naše vnímání – a odtud také vysvítá ono sepjetí s divadlem /V tomto duchu uvažuje také Martin Sládeček, který psal pro SAD o dvou audioprocházkách skupiny Rimini Protokoll ve svém textu Z divadla za zážitkem (4/2013). Tato německá skupina má s formátem audiowalku z různých projektů již mnohaleté zkušenosti./ –, můžeme pozorovat, nakolik nám jsou režisér nebo režisérka a dramaturg nebo dramaturgyně schopni pomoci coby divákům a divačkám na naší cestě a postarat se přitom o naši bezpečnost a logistiku. Avšak sečteno podtrženo, je to nakonec vždy naše mysl, na jejímž pomyslném plátně performance vzniká. Takže koho jsem tedy nakonec ohvězdičkovala? Samu sebe a své vlastní vnímání? Celkem chabý výsledek. Proto ta případnost kategorie „na vlastní nebezpečí“.
Prvotní odmítnutí audiowalků snad souviselo s mou upřímnou nelibostí vůči zařízení zvanému audioguide, hlasité elektronické krabičce, se kterou turisté a turistky pobíhají po rozličných památkových objektech, zahlcováni informacemi, a přitom omezováni ve volbě vlastních vjemů. O přímosti asociace s tímto přístrojem svědčí i reflexe dalších recenzentek, například Petry Zachaté, která v loňském šestém čísle Divadelních novin o Neviditelné tržnici píše jako „o turistické procházce upgradované o inspirativní audiostopu“. Rozdíl obojího zmíněného je ovšem zřejmý – spočívá ve funkci. Zatímco procházka s audioguidem chce především informovat a vzdělávat, cílem audiowalku je esteticky působit. (Vzorový příklad pro studenty a studentky k Mukařovského Místo estetické funkce mezi ostatními, napadá mě.)
S ročním odstupem a nutkáním přehodnotit svůj přístup k audiowalkům se mi letos v únoru podařilo zúčastnit se tří projektů: jednoho v centru města, druhého na Žižkově v okolí vysílací věže a třetího v periferní libeňské oblasti Na Kotlasce. Následující řádky jsou reflexí těchto tří procházek. Domnívám se totiž, že přistoupíme-li na „audio hru“ a pohlédneme na ni zblízka, můžeme se dozvědět mnoho o našem vztahu k městu, k chůzi i k sobě samotným a vlastnímu vnímání, vědomí a prožívání.