archiv II. > texty 322 > Muzeum snů a cirkus rafinované brutality (třikrát Divadlo Husa na provázku)
Barbora Sedláková

Muzeum snů a cirkus rafinované brutality (třikrát Divadlo Husa na provázku)

Brněnské Divadlo Husa na provázku navázalo v zimě 2021 na linii inscenací nepravidelných textů uvedením trojice titulů Pammrová/Březina, Chazarský slovníkProč se dítě vaří v kaši. V prvním případě se jedná o zdivadelněnou korespondenci mezi Annou Pammrovou a básníkem Otokarem Březinou, ve zbývajících dvou o adaptace prozaických předloh. Tři různí režiséři dokázali ve třech absolutně odlišných látkách nalézt spojitost mezi původním textem a současností. Ať už se jedná o překvapivě progresivní pohled na rigidnost vzdělávacího systému a obavy z dopadů lidské činnosti na klima Anny Pammrové, problematiku emigrace z totalitního státu spojenou s životem uprchlickým či absurdní snahy dopátrat se pravdy ve světě přehlceném fakty, „pseudo-fakty“ a „post-fakty“.
 
prokletá originalita V prosinci 2021 se na malé scéně (provázek.sklep) před diváky poprvé postavila Anna Pammrová (Ivana Hloužková) v bílém tričku, teniskách a džínech. Její ve všech slova smyslech spřízněná duše a korespondenční partner po dobu bezmála čtyřiceti let – Otokar Březina (Dušan Hřebíček) sice přichází na scénu první, jeho role v inscenaci Pammrová/Březina je ale spíše „nahrávací“.
Oděn stejně jako Anna zaujímá Březina povětšinou pozici plachého pozorovatele či posluchače a nechává tak naplno vyniknout postavu zapomenuté vizionářky. Pammrová (1860–1945) krátce pobývala ve Vídni, ale jinak byla celý život spjata s brněnskem. V roce 1899 se pouze se svými dětmi odstěhovala do dřevěného domku uprostřed přírody nad řekou Bobrůvkou u jihomoravského Žďárce, věnovala se psaní a překladům (hovořila anglicky, francouzsky i německy).
Režisér Jan Frič společně s dramaturgem Martinem Sládečkem a scénografkou Janou Hauskrechtovou koncentrovali téměř veškerou jevištní akci na pomyslnou forbínu sklepního prostoru – před jakousi pojízdnou domácnost. Tu si Anna Pammrová sama dotáhne na scénu a v průběhu představení se k ní různými způsoby vrací a vztahuje. Otevře skříňky se zkosenými poličkami a vyvalí se hromada nádobí – snaží se vše nastrkat zpátky, ale předměty s hlasitým lomozením sjíždějí ze šikmé plochy na zem. Vybalí z krabice solární panely a bez úspěchu se je pokouší nainstalovat. Troubu, dřez, nádobí ani plotny nikdy pořádně nevyužije, místo toho neustále přesouvá kupičky knih svázané provázkem, hledá, kam by je uložila, skládá je na sebe, na linku, a nakonec bere do ruky ostrý sekáček na maso a buší do nich, až lítají stránky.
Kromě masakrování knih patří k nejvýraznějším a nejvýmluvnějším momentům scéna, v níž si Hloužková navlékne kolem pasu postroj z kožených řemínků, takže má v oblasti rozkroku jakýsi dřevěný špalíček, který evidentně odkazuje k mužskému přirození. Za pomoci dlouhých sirek pak svou nově nabytou „mužnost“ dokonce na chvíli zapálí. Obecně jí ale postroj nutí jinak se pohybovat, chcete-li, mužněji, širokými kroky s nohama více od sebe. Jeden kněz jí prý kdysi řekl: „Jste odporný muž,“ což Anna vzápětí komentuje trefnou poznámkou: „Až budou všechny ženy mužům tak «odporné», nadejde den jejich spásy!“
Ivana Hloužková představuje Annu jako neobyčejně energickou ženu, jejíž slova mají ovšem stejnou sílu jako její činy. Ačkoliv cvičí na jevišti jógu, ničí knihy a instaluje solární panely, jednotlivé úkony spíše ad absurdum ilustrují mluvené slovo. To je vzhledem k hutnosti textu nejen omluvitelné, ale i účelné: Jan Frič využívá jevištní akci jako zvýrazňovač, kterým podtrhává zásadní sdělení v Anniných dopisech, aby divákovi v dlouhých monolozích neunikly.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.