DĚKUJEME
Małgorzata Sikorska-Miszczuk
LA LOBA (Zpěv nad kostmi)
(La Loba – Śpiew nad koścmi)
přeložil Jiří Vondráček
2m, 3ž
Synopse:
Hru otevírá Jan monologem (má – stejně jako většina textu charakter volného verše) o bájném hadovi, který požírá obrovské vejce, až ho nakonec polkne. Ono vejce chutná, protože obsahuje lidský život. A tím hadem jsou podle Jana diváci. Proto jim několik takových vajec-životů nabízí k ochutnání. První vypráví Alžběta. Jako malá ztratila tatínka, kterého odvezli do Aushwitzu a vyrůstala jen s matkou, která se odmítala smířit s manželovou smrtí a nikdy na něj nepřestala čekat. Poté si bere slovo Alžbětin muž Viktor a mluví o dvou strýčcích „jeden dělal v pitevně, druhý byl hrobníkem“. Jako malý je navštěvoval a strýčkové ho naučili, že je potřeba si užívat, protože po smrti nezbude nic. Tato „filosofie“ zřejmě vedla k řadě jeho milostných avantýr, takže se nakonec s Alžbětou rozvedli, ale Viktor se k ní nakonec vrátil. Třetí vstupuje do hovoru Eva. S Alžbětou se seznámila v nemocnici, kde se obě léčily s rakovinou prsu. V nemocnici si Alžběta vzpomněla na vyprávění o otcově konci v plynové komoře a začíná jeho smrt porovnávat se svým umíráním. V tu chvíli se ukáže, že Jan je ve skutečnosti její otec a v dlouhém monologu žádá ostatní, aby uznali, že jeho smrt byla horší a žádá je, aby mu pomohli definitivně zemřít (díky tomu, že Alžbětina matka neuznala jeho smrt, není ani pořádně živý, ani řádně mrtvý) tím, že spolu s ním projdou plynovou komorou. Viktor i Eva se k tomu nabídnou, ale Alžběta to odmítá („Nemůžeš být mým otcem, jestli chceš, abych tam s tebou šla.“) a nakonec dojde mezi ní a otcem ke smíření a Jan tak konečně uzavře svůj život (byť jinak než chtěl). Alžběta prohlásí, že jsou všichni mrtví a můžou si tedy dělat, co chtějí. Nikdo ale pořádně neví co. Hra končí výstupem La Loby, která se prohlásí za vypravěčku příběhu a zazpívá v originále úryvek z písně Alonso del Rio.
