DĚKUJEME
V tomto příběhu vystupuje had, orel a zní zpěv.
Jan: Před dávnými a dávnými lety žil had, který se rozhodl sníst vejce. Had byl malý a vejce velké. Pětkrát větší než jeho malá hlava. Ale had měl obrovský hlad – otevřel tlamu a chtěl vejce pozřít. Bylo moc velké, proto tlamu otevřel ještě víc. A potom ji otevřel ještě víc a ještě víc. A tak ji otevíral pořád „ještě víc a ještě víc”, a ještě víc, až se ukázalo, že tlama je převeliká – a vejce schlamstla. Had jenom dvakrát polknul – a vejce bylo v něm.
Co je vlastně ve vejci?
Které prochází hadovým břichem?
A zplošťuje se – až zmizí?
A už ho není vidět
Had vyplivuje skořápku
A vypadá spokojeně
Co je ve vejci tak dobrého?
Co nejvíc zasytí?
Myslím, že život
Neboť takové je tajemství světa
Že všichni na světě jsou hladoví
Proto jste sem také přišli.
Nuže, otevřete tlamy, ó, bratři hadi
Dámy a pánové: toto je –
Alžběta: Alžběta
Jan: Alžběto – vidím v tobě malou holčičku
Srdce mě zabolelo –
Dámy a pánové
Bude vám to vejce chutnat?
Celý Alžbětin život –
Stačí –
Alžběto, vezmeš si s sebou do vejce
Skříň
Ve skříni krabičku čokoládových bonbónů,
Na které se nesmělo sahat
Alžběta: Odkud víte o těch bonbónech?
Jan: Nerozčiluj se
Všechno se později vysvětlí
Vyprávěj o skříni s horní poličkou
Na které ležela ta krabička
Alžběta: Vy máte v sobě něco
Že vám to povím
I když to není zajímavé:
Tatínka odvezli do Auschwitzu
Byla jsem tehdy malá
Vzpomínám na bratra a sestru
Celé dny jsme si hráli
Na zabíjení Němců
A Němci přišli, křičeli
Ale k nám přišel pán a zeptal se:
Na co si hrajete, děti?
A sestra mu řekla: Na zabíjení
Hned jsem ji praštila, aby mlčela
Sestra se rozplakala
A Němec se rozesmál
Pak otce odvedli
Maminka pořád čekala
Každý měsíc posílala balíček
Až jednou se balíček vrátil
S tatínkovými hodinkami a snubním prstenem
To byl důkaz, že nežije
Ale mamince kdosi řekl:
Němci tohle někdy dělají
Posílají věci, ale ten dotyčný se vrátí
A matka věřila, že tatínek neumřel
Po válce ještě dlouho čekala
I když přišli svědkové
Říkali, že viděli, jak zemřel
Ale mamka říkala, že to nic neznamená
A byla tu ta skříň
Na nejvyšší poličce krabička čokoládových bonbónů
Maminka opakovala:
Bonbóny sníme, až se tatínek vrátí
Pořád tam ležely
Zajímá vás to?
To bylo strašně dávno
