Bůh na tahu (Fričovy Bakchantky)

pole indicií Euripidovy až posmrtně uvedené Bakchantky jsou jedním z nejdivnějších dochovaných antických dramat. Alespoň se tak jeví nám, kteří antickou divadelní kulturu vnímáme především v souvislosti s převyprávěním mytických příběhů. Přičemž platí obecná poučka, že od Aischyla k Euripidovi dochází nejen k rozšiřování počtu dramatických osob vydělujících se z chóru, ale také k emancipaci toho, jak tito protagonisté vládnou svým osudem. Problémy, které řeší, a způsob, jakým o nich uvažují, je nám stále bližší přímo úměrně tomu, jak se vymyká z mytického uvažování směrem k pojetí – řekněme – občanskému. A pak jsou tu Bakchantky. Ačkoli Euripidés podle tradice „zobrazoval lidi, jací jsou“, Bakchantky matou. Třeba už jen tím, že v jejich středu nestojí člověk, ale bůh Dionýsos a protagonistou tu nakonec není jedinec, ale chór, kterému patří nejvíce prostoru a který navíc často promlouvá jménem opojených následovnic orgastického kultu. Hra postrádá nejen tradičně vedený příběh, ale i modernímu člověku srozumitelné poselství. Do Théb dorazí Dionýsos, aby hlásal novu víru. Nejde však jen o nový kult, ale rovnou o jiný životní (a mytický) princip. Je protikladem či protiváhou bohyně Déméter, „která smrtelníkům dává chléb/ i všechnu suchou obživu“. Naučil lidi pít nápoj z hroznů: „Vždyť suché sousto je třeba svlažit./ Když usoužení lidé pijí víno,/ zaženou zármutek a starosti. Přijde k nim sladký sen a starost se ztratí./ A jiné léky na trápení nemají.“ Novému bohu se postaví vládce Théb Pentheus, zástupce řádu, klidu a naprosto ukázkový jedinec stižený hybris. Marně ho chór varuje: „Penthee, poslechni mne! Nemysli,/ že ten, kdo vládne, všechno ovládá./ A nechvástej se tím, že každá věc/ je právě taková, jak míníš ty.“. Dionýsa nechá zatknout (jako jediný z Théb v něm přitom doslova i obrazně nevidí boha) a vyslýchat a chystá krutý trest pro něj i jeho následovnice. Jenže Dionýsos se zázrakem osvobodí a svede vládce k tomu, aby šel do hor sledovat konání bakchantek. Je však odhalen a šílené ženy ho, vedeny Pentheovou matkou Agaué, rozsápou. Nešťastnice dokonce triumfálně přinese synovu hlavu zpět do města. Pak nastává kruté vystřízlivění: kouzlo opojení opadá a přichází trest. Agaué i Kadmos (přestože se bohu nijak zvlášť neprotivil) jsou prokleti a vykázáni z Théb. Marné jsou prosby o odpuštění i argument, že „bůh by se neměl hněvat jako smrtelník“. Dionýsos se nemstí, odkazuje k osudu: „Zeus, můj otec, dávno určil můj hněv, i tvou odplatu.“ Jak se říká v samém závěru: „Co náleží bohům, mívá mnoho tváří./ Provedou to, s čím žádný nepočítá.“
Bakchantky především postrádají tzv. kladného hrdinu. Není jím Dionýsos, chór bakchantek, ani Pentheus, ba ani tragická Agaué. Jeden jako druhý mají zamotanou hlavu – vínem či pýchou. A z obojího musí krutě vystřízlivět – samozřejmě s výjimkou boha, kterému však nic takového ani nepřísluší. S absencí hrdiny se pojí i nedostatek „tématu“. Protože o čem vlastně Bakchantky jsou? O tom, že bohům se nelze protivit, jinak přijde odplata. A ke všemu nikoli přímo od nich, ale od něčeho vyššího, trvalého a nevyhnutelného. Je to vlastně nebývale pesimistické a nemoderní. Protože právě se vzpourou vůči okolnostem, osudu a nejrůznějším tabu si spojujeme pokrok a progresi. Nakonec však musíme s Kadmem a Agaué soucítit. Přímý pachatel je mrtev a trest si odpykají oni dva jako vlastně nepřímí účastníci. Jsou navěky prokleti za něco, co sami nespáchali.