Zkoumání morálních hranic (Soumrak nad krajinou a Kardinální chyba v Ostravě)

Vedle rozlehlého Divadla Jiřího Myrona a historického Divadla Antonína Dvořáka má ostravské Národní divadlo moravskoslezské od roku 2018 k dispozici také komorní prostor tzv. Dvanáctky. Scéna pro zhruba šedesát diváků dává dramaturgům větší možnost volit i méně známé tituly, v repertoáru tak převažují současné texty. Inscenace Soumrak nad krajinou a Kardinální chyba jsou prezentovány jako komedie, zároveň se obě dotýkají problémů spojených s otázkami po individuálních hranicích morálky; každá z nich ale nakonec míří trochu jiným směrem. Oba tituly nastudoval umělecký šéf NDM Vojtěch Štěpánek a staly se i součástí festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR. (Soumrak nad krajinou, který je běžně uváděn v Divadle „12“, byl pro festivalové účely přesunut do rozlehlejšího Divadla Antonína Dvořáka. Z této reprízy také vychází tato reflexe, nicméně se nezdálo, že by přenos způsobil nějaké větší potíže.)

tenkrát to tak prostě bylo Marius von Mayenburg patří na českých jevištích společně s Rolandem Schimmelpfennigem k nejhranějším současným německým autorům. Jeho texty se k nám často dostávají krátce po svém prvním uvedení, což je i případ hry Nachtland, která měla v berlínském Schaubühne premiéru v roce 2022. V Česku ji poprvé uvedlo Národní divadlo Brno pod názvem Noční krajina (Inscenace měla v Redutě premiéru 20. října 2023 v režii Aminaty Keity.), v Ostravě titul změnili na Soumrak nad krajinou, což členové tvůrčího týmu vysvětlují tím, že jim nový název přijde přiléhavější k akcentovanému tématu soumraku evropských demokratických hodnot.
Hra zachycuje sourozence Nikolu a Filipa, jak vyklízejí dům po otci a na půdě přitom naleznou kýčovitě vyhlížející obraz vídeňského kostelíku. Vypadá to, že dílo skončí někde na skládce, dokud Filipova žena Judita nevyndá obraz z rámu a nezjistí, že je signován „A. Hitler“. Opravdu se na jejich půdě skrýval obraz namalovaný rukou vůdce Třetí říše? Z veteše se najednou stává cenný artefakt, který přijde prozkoumat znalkyně Hitlerova díla, a po potvrzení pravosti před sourozenci náhle vyvstává vidina velkého balíku peněz. Ten by mohl být ještě větší, pokud by se podařilo prokázat původ obrazu. Etikou prodeje díla se ovšem trápí jen Judita, která je židovského původu...
S ohledem na některá témata a východiska může hra vypadat jako kombinace dvou oblíbených francouzských komedií – Obrazu od Yasminy Rezy, ve kterém se řeší, jak stanovit hodnotu uměleckého předmětu, a Jména, jehož autoři, Matthieu Delaporte a Alexandre de La Patellière, s nadsázkou ukazují, jak moc může i dnes ve společnosti rezonovat jméno Adolfa Hitlera. Mayenburg, jak je jeho zvykem, ovšem nevytváří pouhou konverzační komedii, pohrává si i se strukturou textu. Zpočátku realisticky rozehrané dialogy jsou doplněny komentáři, s nimiž se postavy obracejí na publikum. Stále se stupňující absurdita rozhovorů má nejen komický efekt, ale přináší i řadu mrazivých momentů. Třeba když Nikola nepřestává zkoumat pravost a cenu obrazu a nevšímá si, že její manžel dostal po zranění způsobeném při vyklízení bytu záchvat tetanu. Nebo v úplném závěru, kdy se Judita i s Hitlerovým dílem zavře v koupelně, a než se tam dostanou ostatní, z místnosti bez oken zmizí, jako kdyby se rozplynula, což vytváří děsivou reminiscenci na plynové komory a vyhlazovací tábory.

DALŠÍ ČLÁNEK  
ZPĚT K OBSAHU ČÍSLA 
ZPĚT K AKTUÁLNÍMU ROČNÍKU