DĚKUJEME
/.../
Wayne: Irina je součástí problému, protože je špatná dcera. Její maminka je už hodně stará. Žije sama v opuštěné vesnici na Urale, zabalená do babičkovského oblečení. A přestože má chytrej telefon a umí ho ovládat a má na něm nainstalované všechny apky jako je Whatsapp, Skype a VKontakte, tak Irina je jednoduše tak líná, že jí prostě večer nezavolá.
Tinka: Na zkoušky chodí Irina zásadně pozdě. A když už konečně přijde, tak se svým hysterickým psem, kterej na všechny štěká. A zatímco uklidňujeme psa, Irina si začne rozbalovat svoje krabičky, ve kterých má okurky, rajčata, pohanku a podobný věci. Nejdřív všechno nakrájí a pak začne jíst. Půlhodina pryč. A pak si ještě musí dát cigaretu. Dalších pět minut. A když už jsme konečně ready, začne jí zvonit telefon a Irina to musí zvednout. Dalších deset.
A Irina si myslí, že tohle všechno je v pohodě, protože to přece k umění patří. Chill, relax, pohoda, nestresovat se, zakouřit si. Asi to takhle chodilo v osmdesátých letech, ale dneska už jsme jinde.
Wayne: Irina dělá divadlo jako vystřižený z osmdesátejch let. Jsou to takový divný, východoevropský, ezoterický, existenciální, nihilistický performance, který se vyvinuly z tance Butó. Svlíknou se do naha, oholej si hlavy, nabílej obličeje a v křečích se válej po zemi. A nikdo už nerozumí proč. Možná to někdy nějakej smysl dávalo, ale dneska? Irina by mohla svůj talent a možnosti využít pro práci s lokální komunitou s vyloučenými a utlačovanými, ale zajímá ji to vůbec?
Tinka: Samozřejmě, že ne! A peníze, který na to svoje bulshit Butó dostává od Ministerstva kultury, by mohly podpořit mladé umělce jako jsem třeba já. Umělce, kterým o něco jde, který dělaj současný umění, který chtěj měnit svět.
Irina je stará, je jí pětapadesát, nechte ji už konečně odejít!
Wayne: Irina si myslí, že když žije v Česku, tak je nějakým záhadným způsobem izolovaná od zbytku světa a intersekcionální matice globálních problémů se jí netýká. Česká republika ale není žádný ostrov na širém moři, kde rostou palmy a opice po sobě házejí kokosy. Žijeme přímo uprostřed všeho dění, mezi Východem a Západem… fašismus, komunismus, neoliberalismus… a každý z nás na sebe musí vzít alespoň část odpovědnosti za to, co bude dál.
Tinka: Irina je celý život pasivní. Hlavně na sebe moc neupozorňovat, hlavně nikoho nenaštvat, pěkně potichu, při zdi. Kdyby alespoň něco řekla, kdyby tady jenom neseděla na zadku. Mlčení je násilí!
/.../
