Čekání na slunce (JEDL: OPERA IBSEN/Přízraky)

Nejnovější projekt divadelního spolku Jedl Opera Ibsen/Přízraky v režii Jana Nebeského není typickým produktem operního žánru. Inscenátoři jej v anotaci nazývají „hudebním divadlem“ i „současnou operou“. Jde o počin příznačně narušující hranice mezi žánry, realizovaný činoherci za součinnosti profesionálních hudebníků. Libreto, jehož autorkou je představitelka hlavní ženské role Lucie Trmíková, sice hru redukuje a občas i doplňuje, podstata dramatu je ale zachována. Zásahy jsou víceméně nepostřehnutelné, jen občas se objeví nějaké „modernější“ slovo nebo citoslovce navíc. Nejvýraznějším textem mimo předlohu je snová, surrealistická básnička zpívaná Osvaldem jako modlitbička před spaním – před smrtí. Některé dialogy jsou přizpůsobovány zpívaným partiím (kterých není zase tak moc), stále však zřetelně rozeznáváme Ibsena. Jindy je naopak hudební složka podřízena slovu. Trmíková upravovala decentně, se smyslem pro dramatično i humor, aniž by situace přišly o svůj smysl či náboj. Některé věty jsou parodicky opakovány jako kolovrátek, což z „psychologického realismu“ záměrně činí tak trochu výstup komické opery. Přes humorný nadhled však tyto scény nepostrádají vnitřní naléhavost. Samotná hudební složka, ač od celé produkce neoddělitelná, je hercům vstřícným partnerem a nepřipravuje je o hlavní výrazový podíl. V inscenaci dojde na brouzdání různými hudebními žánry a styly, od kakofonie po melodičnost, včetně lidového popěvku. /Když se Osvald dostává skrze nemoc zpět do dětského věku, matka mu notuje písničku Prší, prší, jen se leje, což je též zoufale ironický komentář k věčně deštivému, depresivnímu norskému počasí./ Někdy je hudba doprovodem, jindy hlavním aktérem; běžná mluva, recitace, ticho, zpěv různého druhu a rozsahu, včetně operních árií, charakterizují postavy, jejich místo v dramatu, využívají herecké typy a danosti. Ačkoliv ve smyslu tragického rozměru se zdá hlavní dramatickou postavou Helena Alvingová, v rozvržení hudební hierarchie stojí v centru nemocný, de facto umírající Osvald (pěvecky disponovaný Miloslav König), jenž uplatňuje všechny hlasové možnosti: civilní mluvu, recitaci, zpěv od popu k opeře. Je schopen zpívat dlouhé pasáže a vyjadřuje přitom různé dramatické polohy. Jeho partnerka (ve smyslu „mladá dvojice“; Na první čtené zkoušce (viz poznámky v programu) Nebeský přirovnával Manderse k Pantalonovi – nešikovi, který všechno ví a všechno zkazí. I když nemůžeme toto interní vyjádření aplikovat přímo na rozvržení postav inscenace podle schématu commedie dell‘arte, lze si povšimnout, že v některých scénách byla s mírně provokativním humorem naznačena příbuznost typů a vztahových dvojic /zamilovaní mladí, komičtí staří, intrikán…/ s komediemi, komickými operami nebo operetami, jejichž zápletky a charaktery více či méně vzdáleně ze staré italské komedie vycházejí. Tak se občas Osvald a Regina stávali mladou dvojicí, jimž staří brání ve „štěstí“.) Regina (Magdalena Malá, muzikálová a operní zpěvačka) je jediná, která využívá operního zpěvu po celou dobu inscenace. Její domnělý otec Jakub Engstrand většinou mluví (i když Petr Jeništa zazpívá svůj ojedinělý pěvecký výstup suverénně). Vemlouvavě hovoří hlasem zabarveným pitvorným „chameleonským“ tónem, adekvátním jeho zjevu a fyzickému projevu. Do hudebního doprovodu přispívá rytmizovaným stylizovaným klapáním, mlaskáním, srkáním, hadím syčením a dalšími nevábnými zvuky. Dá se říct, že si vytváří svou vlastní zvukově-rytmickou linii. Dvojice bývalých skoro milenců, pastor Manders (Igor Chmela) a paní Helena Alvingová (Lucie Trmíková), ponejvíce stylizovaně mluví a recituje za hudebního a zvukového doprovodu. Příkladem může být šum věčného norského deště, jímž inscenace začíná a končí (a který napovídají i scénické poznámky Ibsenovy hry). Helena navíc zpívá, v trochu parodickém pojetí, hlavně když se propadá do hysterie či úzkosti.