"Životnímu tempu oltecu nemá smysl vzdorovat" (Pravidla bincárny)

V roce 2017 dostal prestižní cenu Magnesia Litera blog brněnské partičky KKRD Boys. Soustředil kolem osmadvaceti tisíc návštěvníků. Spojuje je prý to, že rádi dročí. Bohumil Hrabal této libosti říkal evropská renesance. Slyšel jsem, že autoři jsou dva, jeden žije v Praze, druhý v Brně, ale chtějí zůstat v anonymitě a v klidesu. Vyšly jim tři knihy: Fest bublanina, Pravidla bincárny a Machlbery bro. V tvorbě pokračují.
Pod názvem druhého z titulů uvedlo Divadlo Husa na provázku 12. května 2019 na své sklepní scéně pořad z jejich textů. Je anoncován jako „Brněnská óda na zhovadilost“ a uveden s doporučením, že není vhodný „pro Slušné lidi, slabší povahy a mladistvé do 15 let“. Představení jsou dlouhé měsíce dopředu vyprodána. Jde o devadesátiminutovou skladbu s ústředním tématem sexu. Jazyk svými novotvary, jejichž smysl však lze poměrně snadno dohádat ze souvislostí, v prvních minutách poslechu vzbuzuje dojem, že je spřízněný s hantecem. Jenže hantec za použití asentimentálního a ozvláštněného slovníku popisuje reálné situace a neopírá se systematicky o nadsázku, například „jak skalil Žanek Husa v Pakostnici“. Autoři Pravidel bincárny vytvářejí situace autonomní, a to právě prostřednictvím nadsázky: pábí tak trochu v hrabalovském duchu, ale jejich nadsázka je daleko drsnější a otevřenější.
Pokud bych měl za každou cenu označit jejich praprazákladnu, byli by to takzvaní štatlaři z padesátých a šedesátých let: mladí lidé kolem dvaceti až třiceti, kteří každou chvíli volného času trávili ve štatlu, posedávali po lavičkách, procházeli se, zavítali do hospody a probírali náměty, které však nebyly monotematické. Jejich činorodí vrstevníci je zesměšňovali, že se ani v největším vedru nevydají na prýgl (na přehradu, přesněji snad na Sokolské koupaliště). Štatlaři srostli se svým městem, domlouvali se hantýrkou, ale ani vzdáleně nevytvořili něco jako klub a nikdo z nich nepsal. Zato Pravidla bincárny otvírá Starej pasr (rozuměj: borec, chlap) v podání Jana Kolaříka básnickou oslavou jara, neboť ho „jebnul přes rypák takovej ten jarní dunc, koc sou jak vyměněný, usmívaj se od ucha k uchu, kořeňům ožijou bedle, takže obsadí zahrádky, užívaj si top počasí a vyhlíží buchty, který bloncaj po Čentáru v minisukňách naostro a ve štaci vládne příjemně mrdavá atmosféra, kunda doslova smrdí v luftě“.
Slova se čím dál tím víc odlepují od pevniny zvané pravděpodobnost: „…co hodinu zhnilá karosa ČSAD Žilina vyflusne padesát čerstvých kurev…“ Mladej pasr – Dominik Teleky – tento tón převezme a naváže obrazem, jak „novy řezivo se na obzoru objeví stejně natuty, jak že mně každý ráno minutu po kafiči vyjede z prdele pul metra točeňáku“. Oba pasři se k ženám vztahují možná ještě povýšeněji než oba blogeři v rozhovoru, v němž přiznali: „Koc je pro nás spíš neutrální, obecně užitečná věc, stejně jako třeba křovinořez, zavařovačka nebo linoleum.“ Nadsázka funguje všemi směry, diktuje výraz, děj i smysl, unáší mluvčí do sféry nezávislé nejen na konvenci, korektnosti a vžité ohleduplnosti, ale i na logice a realitě, tedy do říše svobodné fantazie.
Je to silně nakažlivé: působí humorně a vyvolává v obecenstvu návaly smíchu, dvakrát třikrát dokonce zazní potlesk na otevřené scéně. To je nesmírně důležitý moment: oba pasři nutí k tím většímu odstupu a řehotu, čím vemlouvavěji se vyjadřují a čím vlezleji se k publiku chovají, obracejí se k němu s němým, ale samozřejmým očekáváním souhlasu. Dlouhotrvající reakci vzbudí Starej pasr při přednesu překrásně pitomé a sugestivně vyfabulované pasáže o tom, že nás sužují nikoli „fedry z mameluků v turbanu“, ale obavy, „že nás už celý leta pomalu a jistě obsazuje jiná nebezpečně agresivní kultura z východu a to čoboláci, naoko v dobrym se sem přidrbou vlakem z Košic nebo Pezinku jakože jenom na pár járů, naučit se číst a vystudovat VUT, ale logicky se jim zalíbí koupat se v teplým vasru každej den, takže zpátky do osady z vlnitýho plechu se jim už moc nechce“. Výklad se stupňuje zmínkou o tom, „že když bachl Černobyl tak se rovnou vodtam přesunul ten napitej mrak nad Pezinok a těm nepřejícnejm polomaďarskejm opicám to téden chlejstalo na palicu“.
Po sekvenci věnované jaru následuje výčet typů „koc který mrdáme“. Musel jsem myslet na Josefa Kainara a jeho mužsky cynický soupis: „Dívky konve dívky píšťalky dívky držadla“, když jsem se dovídal, že pasr zná „děcko, špinu, intelektuálku, havárku, studentku, lemru, šťávu a metlošku“. Když se situace přenesla do „paluši“ a k pravidlům lití, najednou jsem se přistihl, že mi mluví skoro z duše, když slyším, že „my jsme prostě nekonečnej zástup sice líných, neschopných, ale spokojených boys, narozených ve znamení Starobrno“.
Text dává příležitost dotknout se jak všedních situací, tak megalomansky vyfantazírovaných snů a nakonec i pomyšlení na smrt, která se ohlašuje rezignací na existenci ve svobodě a pádem do spořádaného života s nějakou nudnou koc. Do jevištního ztvárnění této mužsky blogerské tvorby se pustily ženy: režisérka Anna Davidová, dramaturgyně Eva Petláková a scénická výtvarnice Petra Vlachynská, všechny tři obdařené odstupem, smyslem pro humor a nadáním pro práci s jevištní metaforou. Jeviště ze tří stran obklopuje průsvitný igelit, který vytváří prostor opticky uzavřený, ale jen částečně, protože postavy účinkujících jsou mimo něj patrné stejně jako trojice výborných hudebníků: klavír Martin Konvička, kontrabas Juraj Valenčík a bicí Kristian Kuruc. Nutné rekvizity, například stěnu se třemi mušlemi pisoárů, přičemž každá je vybavená paží napřaženou k užívajícímu, nebo autentický rybářský prut, vytahují nebo přinášejí herci zpoza závěsu a posléze je vracejí zpátky.
Režisérka Anna Davidová situovala jednotlivé části promluv buď do imaginárního prostředí města, tedy na prázdné jeviště, nebo do konkrétních lokalit, pokud vyplývaly z textu. Tak návštěva bincárny kvůli zážitku s profesionálkami je připravena velkou kresbou kosočtverce na čelní závěs a její prořízlou svislou úhlopříčkou. Dominik Teleky tudy vstoupí, zmizí a posléze vyjde ovlhlý tekutinou, což by mohl být pot, ale spíš vlahost jiného, ještě intimnějšího původu. Touto metodou se inscenace zásadně liší od pornografie. Ta totiž cituje a fotografuje, zatímco Davidová se vyslovuje opisem a metaforou. Záměrně křiklavé a pestrobarevné kostýmy, často měněné a některé pořízené z okázalých lesklých materiálů, usilují o samoúčelnou poetickou nadsázku, nikoli o psychologickou charakteristiku toho, kdo je nosí.
Herce vedla režisérka k projevu poznamenanému téměř veristickým přístupem: Kolařík i Teleky mluví, jako by splývali se svou postavou. Nadsázka záleží nikoli v přemrštěných gestech a zcizujících intonacích, nýbrž v kontrastu mezi naturalistickým podáním promluvy a přehnanými detaily v textu, jejichž sled na závěr výstupu občas vrcholí fantastickým finále. Jan Kolařík přitom jednou opěvá jarní sex a životní tempo Oltecu, vzápětí popíše jeho ohrožení vpádem čobolů, poučí Mladýho pasra stran nočního podniku Metro, sehraje schlíplého manžela pod pantoflem, jak se vrací z ranní konzumace „pivi“ a těžko se zapojuje do pomocné domácí práce, vyzná se z příjemného zážitku z manželského obcování nebo obdivuhodně střízlivě, a tím účinněji, ztělesní časného ranního rybáře, který nastraží svůj prut a čeká, až se na něj postupně chytí nikoli ryby, nýbrž řetězec dychtivých koc, neboť výstup je metaforou lovu sexuálních obětí.
Dominik Teleky jako Mladej pasr stejně jako jeho partner bezchybně zvládá obtížné slovesné pasáže: demonstruje nekonečný sexuální apetit postavy. Technologicky zaměřené podrobnosti předkládá se zaujetím, které ani v nejmenším nepodléhá sentimentu. Ženy jsou jen a jen objekty, podněty fyzického uspokojení, na nichž se ověřuje mužská potence. Svědčí o tom i dialog, který vede hrdina s vlastním cabanem obývajícím kalhoty, do nichž herec shora zálibně nahlíží, ale publiku to neumožní. Inscenační styl chystá v tom směru závěrečnou metaforu. Motiv rozvine do šířky scéna uvozená jakoby přípravou k domácímu úklidu včetně navléknutí elastických rukavic. Vypukne slavnostní akt přízračné masturbace: ruce obemykají pomyslný sloup tyčící se do stále větší výše. Monolog poté líčí sen, ve kterém množství koc nejprve krouží na kolotoči, v jehož tempu hrdina stačí oblažit každou z nich výstřikem semene, nakonec se však úlohy vystřídají, na kolotoč usedne muž a stejně jako předtím ovlažuje okolní ženská pohlaví. Vrcholem je obraz mohutné ejakulace rozčleněné na složky: slovní opis, fyzická gesta a široko daleko do všech stran šlehající barevné výstřiky, tzv. serpentiny ve spreji, který herec, otočený zády k publiku, skrývá v rozkroku. Ozvěnou této paraódy, hodné Alfreda Jarryho a jeho Nadsamce, je opět dlouhý záchvat smíchu v hledišti.
Samostatnou kapitolu by si zasloužila Tereza Volánková, která hraje ženu, jakou pasři pohrdají, aniž se zříkají jejích sexuálních služeb. Herečka nepředstírá přednosti filmových sexuálních star, vystupuje znetvořená obludnými vycpávkami stehen, trupu a obrovitými pokleslými ňadry, která se posléze odhalí jako naditá podprsenka navlečená na kostým a zdůrazňující jeho fraškovitou stylizaci. Volánková plní svou funkci na vysoké úrovni. Ve scéně domácího sexu mlčky, jen líbeznou mimikou přitaká manželově chvále, oddaně snáší hrubé projevy jak mužské náklonnosti, tak chlapského zošklivení a odporu, zcela přirozeně uplatňuje drsné výrazivo a stejně jako její partneři zpívá i suverénně rapuje verše. Hereččina přítomnost a výkon násobí komickou a groteskní povahu jednotlivých výstupů a dotvářejí inscenaci do podoby poetické srandy, která jednak prolamuje zábrany provázející téma sexu a jednak vyznívá jako hold češtině a jejímu umění vynalézavě a vždy nově pojmenovávat děje z tabuové oblasti. Navzdory velkému důrazu na brněnské prostředí překonává úskalí lokálního omezení a bezpečně se vystříhá obscénnosti.
Husa na provázku přesto před zhlédnutím varuje moralisty, o kterých napsal Oscar Wilde: „Moralizuje-li muž, znamená to, že je pokrytec. Moralizuje-li žena, znamená to, že je nehezká.“ Ve frontě na vstupenky prý drtivě převládají ženy – radost se podívat. Patří podle všeho ke spontánnímu nebo potenciálnímu klubu kolem KKRD Boys. Hercům nadšený ohlas obecenstva velice prospívá. Mne přitom coby příchozího odjinud napadlo, zda se za prvoplánovým pochopením jevištního díla a pod jeho svítivým a zábavným povrchem neskrývá stín a smutek pocházející z beznadějně omezeného světa, v němž se hrdinové inscenace pohybují.

KKRD Boys a kol.: Pravidla bincárny, režie Anna Davidová, dramaturgie Eva Petláková, výprava Petra Vlachynská, hudba Pavel Zlámal a Brünnwerk, Divadlo Husa na provázku, premiéra 12.5.2019