Na Fausta! (anketa SADu o Klatově inscenaci Fausta v Divadle pod Palmovkou)

Polský režisér Jan Klata (1973) patří mezi skupinu polských divadelníků střední generace, kteří se prosadili nejen doma, ale i v celoevropském měřítku. V letech 2013-2017 byl ředitelem krakovského Stareho Teatru, v roce 2018 obdržel prestižní Evropskou cenu nové divadelní reality. V Česku byly jeho inscenace k vidění na několika festivalech, naposledy bochumský Hamlet v Plzni (2014) a krakovský Nepřítel lidu na festivalu PalmOFF v Praze (2017).[1]/ Posledně jmenované hostování se také stalo předzvěstí dvojice inscenací, které Klata nastudoval v Divadle Pod Palmovkou: Něco za něco[2]/ a Faust.
Téměř čtyřhodinová inscenace Fausta (rozdělená dvěma přestávkami) zahrnuje oba díly Goethova kusu. Klata potlačuje původní rámec, ve kterém je Mefisto de facto vyslán Bohem, aby Fausta „vyzkoušel“, zůstává naopak řada scén, ve kterých je ironizována víra, respektive katolická církev. Ať už v osobě nenasytného arcibiskupa, ironicky zveličeného mariánského kultu nebo v podobě přepjatě bigotní Markétky, která je napůl nehybná, upoutaná na vozík a ještě ke všemu mluví groteskně pisklavým hlasem.
První díl ve shodě s předlohou sleduje především nerovný vztah Fausta s Markétkou, při zpracování „nehratelného“ druhého dílu se Klata nesnaží najít ucelenou dějovou nebo tematickou linku a postupuje (opět ve shodě s předlohou) nespojitě po jednotlivých scénách. Zdůrazňuje přitom kolektivní výstupy, ve kterých tančí a recituje celý sbor (především ve druhém dílu). Jako obvykle též hojně využívá popové hudební citace. Ty zde často mají podobu blížící se až scénickým klipům, ve kterých zazní celé nebo téměř celé písně, vztahující se tak či onak k Bohu, Ďáblovi či nebesům: od parodicky pojatého country gospelu Satan Is Real, přes rockovou klasiku Stairway to Heaven až po elektronickou verzi Me and the Devil Blues.
Inscenace nabízí jak četné projekce (včetně live cinema), tak vizuálně výrazné momenty. První z nich přijde dokonce ještě dříve, než se v hledišti zhasne: diváci dostanou před vstupem do sálu červeně svítící rohy a Ondřej Veselý je důrazně upozorní, že představení nezačne, dokud si je všichni nenasadí na hlavy (což se zopakuje i na konci obou přestávek). Velkolepý je závěrečný obraz, kdy se z provaziště snese celá skupina velkých soch Panny Marie a všechny zůstanou volně viset v prostoru nad mrtvým Faustem.
Polskou část Klatova týmu tvořil výtvarník Mirek Kaczmarek s choreografem Maćko Prusakem, českou dvojice domácích libeňských dramaturgů, Iva Klestilová a Ladislav Stýblo. Do ústředních rolí obsadil herce, kteří byli protagonisty již v Něco za něco, Jana Teplého jako Fausta a Terezu Dočkalovou do role Mefista. Inscenace pracuje s klasickým překladem Otokara Fischera.
Zatímco se interpretace hořké Shakespearovy komedie Něco za něco stala nejúspěšnější inscenací roku v Cenách divadelní kritiky, Faust vyvolal ohlasy podstatně rozporuplnější. Což byl ostatně i jeden z důvodů pro uspořádání této ankety. Nabízí se samozřejmě i srovnávání s Faustem,[3]/ kterého o necelý rok dříve nastudoval v Národním divadle Jan Frič.
Do ankety přispěli (nezávisle na sobě) Josef Herman, Radmila Hrdinová, Josef Chuchma, Jana Machalická, Marie Reslová, Ondřej Škrabal a Jakub Škorpil. Odpovědi přetiskujeme v abecedním pořadí.

Vladimír Mikulka

Jan Klata je režisér evropského renomé. Přesahuje jeho Faust meze běžného domácího repertoárového titulu? V čem?
Josef Herman: Nevím, co je „běžný domácí repertoárový titul“ a jaké může mít „meze“. Považuji za velmi potřebné konfrontovat tuzemské divadlo se zahraničním, proto je skvělé, že na Palmovce podruhé režíruje Klata – už to je podstatné překročení běžných zvyklostí! Nabídl jednu podobu polského divadla, a možná také produkci, jaká se dobře prodává na festivalech. Ani jedno mě moc nezajímá, ale to nevadí. Stejně jsem vnímal předvedení Frljićových inscenací a polemizoval s těmi, co je kritizovali ze zdejších jen estetických pozic jako málo „umělecké“ – podle mého přesáhly „meze“ velmi potřebnou provokací.
Radmila Hrdinová: Každé setkání s výraznou režijní poetikou je pro domácí herce obohacením. Klata je rozhodně režisérem osobitého rukopisu i – v domácím kontextu – ne právě běžných nároků na herce, což prokázal už loňskou inscenací Něco za něco, kterou osobně pokládám za daleko větší zisk pro domácí divadelní scénu než jeho Fausta. A to pro daleko konzistentnější koncepci a výklad textu, byť v obou případech podrobeného razantní úpravě a zkrácení.
Pokud bych měla pojmenovat hodnoty, pro něž jsem ochotna Klatova Fausta i přes své výhrady k němu označit za „přesahovou inscenaci“, pak je to především pro vytváření scénického obrazu promyšleně budovanou scénografií i akcí hereckého chóru, až po zapojení hlediště akcí se svítícími rohy. To poslední je pro mě ovšem pouze efektním výtvarným obrazem, na nositele jakéhokoli tématu by se s rohatými diváky muselo v průběhu představení významově pracovat, a ne je nechat jen vesele svítit.
Jistý přínos lze vidět i v ataku divákovy fantazie množstvím odkazů, od popkulturních výtvarných i hudebních až k archetypálním mytickým či biblickým, byť zdaleka ne vždy čitelným. Například to, že Markétka je citací konkrétní polské „svaté“ ženy, jež se v Klatově domovině těší velké vážnosti, jak jsem se dozvěděla po premiéře „z kuloárů“, je pro českého diváka naprosto mimo hranice rozpoznatelnosti. A akcentovaná naivita spojená s nesnesitelně pisklavým hláskem Markétku naopak posunuje do groteskně komediální roviny (problémy však mám i s čitelností řady dalších Klatových odkazů).
Největší přínos vidím ve vedení herců, atakovaných „klatovsky“ dravými pohybovými etudami, groteskní parabolou i nároky na souhru.
Josef Chuchma: Přesahuje, ale nikterak výrazně a podstatně. Málokdy v domácím kamenném divadle je převzatá hudba použita tak hojně, tak nahlas a s takovým suverénním rozhledem po světové pop music (přičemž popem zde pochopitelně nemyslím jen mainstream). Ale že by to v případě Fausta zakládalo udivující kvalitu celku, to tedy ne. Pravda také je, že „pod Klatou“ přesahují členové souboru Divadla pod Palmovkou tuzemský standard tím, že hrají se zpevněnou energií a s nestydlivou a nefigurkářskou stylizací. Jenže co naplat, ve Faustovi můžeme sice respektovat a obdivovat to nasazení libeňských, ale v posledku na to hledíme jako na nesvobodnou službu režisérské koncepci, která herce používá a využívá hlavně k tomu, aby to všechno bylo hodně nahlas. A to až tak, že občas hercům není pořádně rozumět, protože se hlasově utkávají s permanentním „šumem“, který Klata v této inscenaci produkuje.
Jana Machalická: Řekla bych, že Klata je s domácí režijní špičkou srovnatelný. Ale je jiný, jeho estetika je prostě odlišná. Je hodně temný, sarkastický. Jeho styl je identifikovatelný, ať už jde o způsob, jakým používá hudbu nebo jak staví situace. Přichází s obrazivostí jiného druhu, až agresivně si vynucující pozornost, klasický text čte originálně a je schopen ho interpretovat v silně expresivních divadelních obrazech. Tato divadelnost je velmi zábavná, dryáčnická, dynamická, překvapující a co víc: herci jsou její integrální součástí, v tom si myslím, že se jeho přístup přece jen liší od současné domácí praxe. Faust v jeho režii je výrazná výpověď, která klasické téma oživuje a převádí do současného světa. Pro mě to bylo trochu jako kdyby mě vzal někdo za ruku a s velkou fantazií pro mě starý text okomentoval.
Marie Reslová: Co je to „běžný domácí repertoárový titul“? Něco jako „běžný prací prášek“ z reklamy na Ariel? Jak mám poměřovat Fausta s něčím tak nedefinovatelným? Ptáte-li se, zda je ta inscenace něčím výjimečná, pak odpovídám, že ano.
Jakub Škorpil: Řečeno krátce: domácí zvyklosti přesahuje nekompromisním režijním gestem. Ve vztahu k předloze, ve vztahu ke konstrukci inscenace, ve volbě témat, která jsou ve výsledném tvaru zdůrazněna. Tato „silová režie“ je myslím jedním z Klatových poznávacích znaků. Jeho práce je vždy velice osobní a osobitá, což někdy vede k vynikajícím výsledkům, někdy to klade divákům (pokud nejsou s režisérem „na jedné vlně“) snad až příliš překážek. V kontextu jeho režií na Palmovce pak lépe, byť pro mne nikoli absolutně, vychází Něco za něco, než Faust. V tom je až příliš těžko dešifrovatelných odkazů a narážek, pravděpodobně i proto, že Faust svou volnější strukturou vede režiséra méně než Shakespearova hořká komedie.
Odpovím-li tedy na dotaz, pak říkám, že ano, obě Klatovy režie jsou výraznými tvůrčími počiny, které se, co do zpracování klasických témat staví spíše po bok Nebeského Leara v Národním divadle, než tradičních repertoárových inscenací „pro školu a dům“.
Ondřej Škrabal: Pokud by přesah měl znamenat, že Faust Divadla pod Palmovkou má například větší šanci cestovat po Evropě, pak ano, tento Faust předčí většinu domácích titulů. Inscenace v pražské divadelní nabídce vyčnívá: důslednou a citlivou prací s herci, citem pro dynamiku a třeba i nesamoúčelným využíváním kamery. I přes delší stopáž představení diváka nevyčerpává, dává mu v průběhu večera oddechnout, umí zpomalit.
Na druhou stranu, chybělo mi větší sepětí s konkrétním místem, tj. proč dělat Fausta dnes, na Praze 8, v tomto divadle. V tom směru mi přijde „běžně repertoárový“.
Klatův Faust se vymyká také zachováním sborů, které bychom možná měli tendenci škrtnout na prvním místě, důrazem na avantgardní sborovou recitaci, odhodláním hledat pro Fausta novou estetiku. Podobné inscenace by měly být součástí běžného domácího mainstreamu. Jan Klata vytvořil v pozitivním slova smyslu přístupnou inscenaci.

Jan Klata, stejně jako Jan Frič v ND, uvádí i málokdy hraný druhý díl Fausta. Obhájila inscenace takové rozhodnutí?
Herman: Druhou polovinu inscenace Fausta v Národním divadle jsem už neviděl, nemohu tedy srovnávat. U Klaty nevidím rozdíl v přístupu k prvnímu a druhému dílu Goethova textu, je to stále stejná volná kreace nad impulsy z Fausta. Jen holt první díl je přehlednější.
Hrdinová: Podle mého názoru daleko méně než Frič, jenž rozehrál druhý díl důsledněji a detailněji. Klatova inscenace je kompaktnější a čitelnější v práci s prvním dílem (Markétka), druhý díl je mnohem roztříštěnější, mozaikovitější, zašifrovanější, a pokud se v jednotlivých scénách a postavách divák neorientuje na základě vlastní čtenářské či jiné zkušenosti, pak se v něm snadno ztrácí. Ani jedna inscenace neposkytuje divákům přesvědčivý výklad hlavní postavy, tedy Fausta, nedává odpověď na otázky, kým je dnešní Faust, co očekává od tohoto světa a co je mu schopen sám poskytnout (což je problém zejména výkladu druhého dílu!). Obě inscenace mají problém s vyústěním hry, v obou se vytrácí motiv sázky nebeské a ďábelské moci o Faustovu duši a od jeho řešení se uteče do „spasení“ v podobě nástupu nebeských sil á la „deus ex machina“.
Chuchma: Obhájila, a to dokonce možná o něco víc, než inscenace Fričova v ND. Zatímco první část Fausta v ND je v něčem až velkolepá a lze si při ní pro srovnání vzpomenout na Fausta režírovaného v roce 1997 na téže scéně Otomarem Krejčou, tak klíč k té druhé části Frič nakonec asi nenašel; šev mezi těmi dvěma částmi je přílišný. U Klatova Fausta se tak výrazný šev nevyskytuje, jeho inscenace je více takříkajíc z jednoho kusu. Ale aby bylo správně rozuměno: Klatova inscenace rozhodnutí hrát druhý díl Fausta obhájila, ale jen a pouze v rámci své koncepce, která mi přitom přijde problematická jako celek – viz předešlá odpověď.
Machalická: Ano, obhájila, navíc si myslím, že pro postmoderní režiséry je druhý díl šťavnatý kousek, který provokuje fantazii. Mě osobně oba tvůrci svým pojetím druhého dílu překvapovali i bavili, v obou případech je to jejich osobitá vize současného světa jako tříště vjemů. Posměšné tvrzení, že ani sám Goethe, který druhý díl dokončil na pokraji sil, přesně nevěděl, co napsal, jen odráží, jak spletité a vrstevnaté dílo to je. V každém případě Faustovo hledání ideální společnosti (přeplněné různými odkazy) vidí jak Frič, tak Klata jako holou nemožnost. Klata jde přitom ještě dál, existuje jen zmar a zánik. Oběma bych vytkla stejné: vycházejí z premisy, že obraz je důležitější než slovo, což je jaksi v rozporu s autorem, a pochopitelně pak vznikají všelijaké zkraty nebo chaos, které jsou zejména pro ortodoxní vyznavače Goethova opusu nepřijatelné
Reslová: Druhý díl je přece pro koncept Klatova Fausta nezbytný. Bez něj by nemohl vzniknout.
Škorpil: Některé pasáže z druhého dílu jsou pro současné inscenátory zřejmě neodolatelné. A čteme-li verše jako „A načpak lítost namlouvat si!/ To patří ke kolonisaci!“ (Otokar Fischer) uprostřed Faustova běsného pokusu o kultivaci celých kontinentů, či vidíme-li jak ďábel „vynalézá“ papírové peníze, nelze se jim ani divit. Jiná věc je, zda nejde o poněkud zkratovitou asociaci, která má inscenátorům (a jejich divákům) posloužit jen k potvrzení předem hotového světonázoru, kde – řečeno s trochou ironie - jsou banky, půjčky, plundrování přírodních zdrojů a vůbec celý ten „kapitalismus a globalismus“ dílem ďábla. Což byl myslím případ Fausta Fričova a – v tomto ohledu možná více – dramaturgů Tošovského a Ljubkové.
Klatův Faust je specifický v tom, že kromě scén, které se ve smyslu výše uvedeného nabízejí, zařazuje i velkou řadu těch, jejichž smysl je nečitelný, či je lze chápat jako – pro české diváky tradičně poněkud odtažité – vyřizování si účtů s polskou církví. Klatu v tomto smyslu pochopitelně musela zaujmout scéna, ve které Goethův Arcibiskup po vítězné bitvě vyžaduje na Císaři dost agresivním způsobem odpustky ve formě stavby chrámů páně. Problém Klatova výběru je především v tom, že inscenaci reálně a především pak pocitově neúměrně protahuje. V nepřehledné změti padá inscenaci pověstný řemen a opakování některých již použitých postupů nemá charakter refrénu, ale jen únavné repetice.
Škrabal: Nemyslím, že by měla inscenace nebo její režisér takové rozhodnutí zásadně obhajovat. Nemá v tom směru žádnou odpovědnost – vůči komu? Vidím v tom sebevědomé gesto, které – zvlášť kvůli délce – určitě nebude vyhovovat všem; mně je nicméně sympatické. Klatův Faust už na začátku vystupuje z rakve (je od začátku mrtvý? odsouzený k smrti?) a hledá tak něco, co smrt přesáhne. Myslím, že je to Faust katolický (mariánský kult, erotismus), ale nikoli církevní.
První díl Goethova Fausta lze vnímat jako baladickou pohádku, byť ve vysokém slohu se složitějším syžetem. Bez druhého dílu celek Fausta ztrácí smysl. Jan Klata tomu sice jde naproti, když první díl ještě zjednodušuje a lehce zplošťuje, ale ani to mi nepřijde problematické. Druhý díl není žádný sequel a Klata mu zcela logicky věnuje více prostoru.

Klatovo nastudování Něco za něco se zařadilo mezi nejúspěšnější tituly loňské sezony. Má smysl tyto dva tituly porovnávat? Ať už z hlediska úrovně nebo použitých inscenačních postupů?
Herman: Nelze nesrovnávat. Něco za něco jsem bral jako politickou grotesku v přímočaře provokativním gestu. V zaumných obrazech Fausta mi v lepším případě unikal smysl, v horším jsem vnímal hodně vágní sdělení. Tedy pokud jsem se pro neznalost kontextu fatálně nemýlil, jak jsem se posléze dozvěděl třeba v případě pojetí Markéty, v našem prostředí bez vysvětlení myslím naprosto nečitelném, a po vysvětlení zbytečném. Neuměl jsem dešifrovat symbolická sdělení obsažená v hudbě, natož emocionálně propadnout nekonečným pohybovým scénám v už poněkud okoukané jevištní estetice. Prostě s inscenací Něco za něco jsem komunikoval, kdežto dění ve Faustovi jsem jen bezmocně přihlížel a se svítícími růžky na hlavě si připadal jako vánoční stromeček. Klatovu nesporně důkladně vymyšlenou kreaci neodmítám, jen mě nezajímá. Obdivoval jsem herce, jak dobře se s režisérovými požadavky vyrovnali, tak to v herecké Evropě má být – to obě inscenace spojovalo.
Hrdinová: Smysl to rozhodně má, už proto, že jde o dvě inscenace režiséra s výraznou poetikou, kterou uplatňuje v obou případech. A také pracuje s do značné míry totožným hereckým souborem. Pro mě ze srovnání obou inscenací vychází jednoznačně jako kvalitnější Něco za něco, kde razantní úprava textu i použité výrazové prostředky šly ruku v ruce s přesně deklarovaným tématem, obrazem světa prožraného až do morku kostí korupcí, což se v případě Fausta nestalo. Inscenace Fausta je pro mě v mnohém pouze ilustrativní a tím pádem i nudná, navíc bez „návodu k použití“ mnohdy pro domácího diváka i nečitelná. A co se týče hereckých výkonů, tak i přes velké nasazení herců zůstávají postavy Fausta daleko matnější a jednostrunné než v případě Něco za něco.
Chuchma: Porovnávání smysl má. Dvakrát inscenovaná klasika v témže divadle jedním režisérem, dvakrát použité obdobné inscenační postupy („komplexní“ způsob práce s hudbou, protahované scény i ostré střihy, efektní svícení, tlačení herců k expresi), a přece velmi různý výsledek. Proč? Nejspíš proto, že Shakespearova komedie mravů Něco za něco coby předloha „snáší“ klatovství mnohem lépe než Faust. Divák nemusí znát Fausta důkladně, a přece při příchodu do divadla od jeho inscenace téměř podvědomě očekává, že duši ten pán nezaprodá pouze a především proto, aby došel poznání různých hédonických rozkoší. A Klatův Faust na Palmovce předkládá právě takovouhle redukci. Je to přespříliš redukovaný Faust.
Machalická: Spíš ne, Klatův styl je identifikovatelný a prosazuje se ve všech jeho inscenacích. Srovnávat tyto dvě inscenace má spíš smysl, pokud jde o způsob jeho práce s herci, neboť jde o druhé setkání s libeňským souborem a je zjevné, že tu už našel ty, které jeho metoda inspiruje.
Reslová: „Z hlediska úrovně“ čeho? Jako lepší a horší? Nemá.
Něco za něco i Faust vypovídají z Klatovy perspektivy o lidské podstatě a stavu společnosti, v níž žijeme. Obě inscenace se mě silně dotkly, obě mě provokují ke zkoumání, nakolik je režisérův obraz světa také obrazem mé zkušenosti. Jestli vyšly nebo nevyšly jednotlivosti - něco je trochu delší, než bych to cítila já, někde se rozplizla pointa - moc nezkoumám, protože to není podstatné. Na Klatovi je pro mě nejpřitažlivější, o čem a jakým způsobem přemýšlí - obrazem. A to mi v obou případech přijde mimořádně zajímavé.
Faust snadněji komunikuje s publikem a nevystavuje ho - s výjimkou scén s Markétkou - nutnosti čelit něčemu skutečně otřásajícímu. Je to taková road movie s ďáblem. Víc zábavná, ironická, alegorická. Faust je průměrný frustrovaný chlápek, který neví, co se sebou. Reprezentuje současné lidstvo a jeho tragikomické představy a ambice. Ejhle pán tvorstva s opičími chlupy na řiti!
Je od Klaty hezké, že je v této inscenaci tak trochu „feminista“, protože se mi zdá, že ne náhodou jsou v ní aktéry těch nejpošetilejších činů a nejgrotesknějších situací muži, vlastně v nich výhradně účinkuje Faust nebo mužský sbor. Ne, že by si Klata o ženách dělal iluze - je tu katolička Markéta, „zmrzačená“ bigotní vírou a Helena, která přijala roli sexuálního objektu. Ale je tu i vědoucí Mefisto, ne náhodou obsazený herečkou pronikavého intelektu, obdařenou schopností vidět a říkat věci, jaké opravdu jsou. Je v tom jistá naděje.
Inscenace Něco za něco je naopak strašně krutá věc, Klata strhává postavám masky a pod nimi je živé maso. Nechutný pohled. Na rozdíl od Fausta není v té inscenaci pro naději ani kousíček prostoru. Leda v tom, že každé z postav se nakonec dostane toho, co si zaslouží. V důvěře v nějakou vyšší, starozákonně nemilosrdnou spravedlnost - Něco za něco.
Škorpil: Částečně jsem odpověděl již v rámci první otázky. Porovnávat je jistě lze. Obě jsou ukázkou Klatova nekompromisního režijního stylu a mozaikovitého skládání inscenačních motivů, které si nezřídka ironicky půjčuje z pokleslé popkultury (odkazy k seriálům, počítačovým hrám atp.). Srovnání obou inscenací zároveň ukazuje, jak riskantní občas ona nekompromisnost může být, když do Fausta vložil Klata řadu odkazů a narážek vázaných jak k polským reáliím (zejména pokud jde o tamní církev), tak těch, ke kterým neposkytuje divákům dostatek čitelných klíčů (jen málokdo je například schopen usledovat texty reprodukovaných písní).  Svou roli ve spíše negativním vnímání Fausta pak jistě hraje i to, že jde o inscenaci kolektivnější, která postrádá výrazné individuální výkony. A samozřejmě i to, že Klata se do jisté míry začíná „okoukávat“.

otázky kladl Vladimír Mikulka

vyšlo v SADu 3/2019