Vlastníci: ztraceno v překladu (filmová podoba Havelkovy úspěšné divadelní inscenace)

/…/ Rozdíl mezi divadelní a filmovou verzí není na první pohled nijak závratný (s výjimkou hereckého obsazení, o tom ale později). Scénář doznal jen kosmetických úprav, také ve filmu se vše podstatné odehraje v jediné místnosti, nehostinné a neosobní zasedačce. Žádná velkolepá akce: vlastně se jen rozbíhavě diskutuje, stále jízlivěji, nervózněji a útočněji. Pokusy o domluvu se beznadějně tříští o lhostejnost, rozdílné zájmy nebo prostě jen o úplně obyčejnou hloupost. Vzrůstající napětí nakonec přeroste v hysterii a trapnost vyvrcholí tím, že se dvě ženy – které patří mezi ty inteligentnější a distingovanější - poperou jako trhovkyně. I ve filmu přijde zhruba ve třech čtvrtinách zpomalená poetická vsuvka, doprovázející domnělý porod. V obou případech je prostřednictvím okřídleného úsloví „řídit to jako firmu“ takřka jmenovitě připomenuto, kdo na všeobecné rozhádanosti a neschopnosti se domluvit nakonec vydělá. Divadelní ráz filmového dění je posílen tím, že řada záběrů směřuje z výšky očí „přes stůl“, což znamená, že se v popředí ocitají záda dalších účastníků schůze. Lze to přičíst snaze navodit podobnou situaci jako při představení, kdy účinkující sedí kolem velkého stolu a diváci jsou rozmístěni za nimi v několika málo řadách kolem dokola celé místnosti (což znamená, že některé herce mají doslova na dosah ruky, nevidí jim však do tváře).
Havelkova snaha přiblížit se divadelnímu zážitku je pochopitelná, ukazuje se však, že naráží na několik těžko překonatelných úskalí. Filmová specifika se mohou zdát na první pohled zanedbatelná, dokážou však divácké vnímání změnit docela podstatně. Už jen proto, že většina záběrů jsou detaily nebo polodetaily, celek se objeví jen výjimečně. To je v ostrém protikladu k tomu, jak publikum vnímá divadelní představení: jako celek, ze kterého se tam či onde v rychlém sledu, napřeskáčku a často i docela nepřehledně „vynořují“ jednotlivé akce. Schůzující mluví neuspořádaně, přes sebe, scénář navíc často počítá s opožděnými reakcemi, které přijdou až ve chvíli, kdy se už hlavní pozornost přesunula jinam. (Příkladem mohou být slovní přestřelky nepříliš chápavé, ale vytrvalé drbny Horváthové s povýšeně ironickým hipsterem Nitranským.) Na obdobném principu je ostatně založeno i kouzlo snaživě rozbíhavé natvrdlosti stále opilejšího „zastupujícího vlastníka“ Ševce.
Potíž je v tom, že filmová kamera divákův pohled zcela jednoznačně vede: se všemi podrobnostmi (a bez „rušivého okolí“) ukáže pouze to, co je v danou chvíli podstatné nebo zábavné. Výsledkem je, že se původní celistvý proud dění do značné míry rozpadne na jednotlivé scény, ve kterých účinkující rozehrávají sérii výstupů jasně typizovaných postav.  /…/

celý text ke stažení