Obnova klidu, míru a bezpečí (Pařízkův král Otakar)

Loňský ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka nebyl nijak zvlášť povedený, jeden titul však bohatě splnil očekávání a více než potvrdil výbornou pověst, která jej předcházela. Štěstí a pád krále Otakara (König Ottokars Glück und Ende) vídeňského Volkstheateru byl nesporným vrcholem celé přehlídky a lze jej, myslím, považovat i za jednu z nejlepších inscenací Dušana Pařízka vůbec.
Z česko-rakouského hlediska má uvedení tragédie Franze Grillparzera zvláštní náboj. Důvody jsou zřejmé a často opakované, takže stačí jen stručně shrnout: propagandisticky prohabsburskou (a poněkud protičeskou) hru inscenoval český režisér, s českým hercem v titulní roli a s vyzněním samosebou dosti rozdílným proti „přirozenému čtení“. Po lehce kontroverzním přijetí ve Vídni se Král Otakar přijel představit do Prahy, kde byl očekáván se zvědavostí, a snad i s trochu poťouchlým zájmem, jak to Pařízek zastydle habsburkomilným Rakušákům nandal (aniž by ovšem režiséra kdokoli podezíral z nějakého čechomilného vlasteneckého nadšení). V odborných kruzích přiživovala zvědavost i čerstvá zkušenost s inscenací Michala Háby, který v září 2019, téměř dvě stě let po vídeňském Burgtheateru, uvedl opožděnou českou premiéru Otakara v „Pařízkově“ Komedii, a to jako přepálenou grotesku s téměř tarantinovským krveprolitím v závěru.
Veršovaná tragédie rakouského národního dramatika staví pyšného, arogantního a do sebe zahleděného Otakara II. proti skromnému, lidsky prostému a přitom důstojně sebevědomému Rudolfovi Habsburskému. Příběhu dominuje Otakarův ponižující pád a s ním spojený rozklad jeho osobnosti, jenž má (nebo přesněji řečeno, chtěl by mít) rozměry téměř shakespearovské. Vylíčení Rudolfova triumfu je naopak vcelku nepokrytým holdem panovnickému rodu, včetně opakování celé řada lichotivých motivů z habsburské „mytologie“. To je samozřejmě z dnešního pohledu passé; hlavní potíž však tkví v tom, že vypjaté veršované drama působí v kontextu moderního divadla dutě, upovídaně a ve většině ohledů značně muzeálně.
Dušan Pařízek samozřejmě nedrží vážný, místy až patetický Grillparzerův tón; nelze však úplně jednoduše napsat, že by propagandistickou oslavu nástupu Habsburků na rakouský trůn přímočaře zparodoval. Inscenace, jakkoli hraná v současných kostýmech, není vedena ani snahou o aktualizaci za každou cenu, a už vůbec nejde o uvádění autorových účelových historických nepřesností a omylů na pravou míru. Cílem je spíš vyloupnout prostřednictvím četných textových úprav (nejen razantních škrtů, ale i nově napsaných pasáží) pevné politické jádro hry, podívat se na něj z dnešní perspektivy a dát tak střetu obou středověkých králů nadčasovou platnost. /…/

celý text ke stažení

Franz Grillparzer: Štěstí a pád krále Otakara, režie Dušan D.Pařízek, Volkstheater Wien, 2019