Utrpení psát

Úvodní árie
Občas se stane, že mi někdo v tomhle posledním období řekne, jo, ty máš aspoň vo čem psát, se jen koukni, co se kolem všechno děje, jo, kdoví jaký inspirace tě napadají, je tu ten virus a všichni ti mrtví a karanténa a kdo ví, kdo ví co ještě. Jenomže já nemám.

Variace č. 1
Vždycky mě stálo velikou námahu psát o tom, co se děje, když se to děje. Potřebuju mít určitý odstup od toho, co se děje, především když jsem sám uvnitř toho, co se děje. Časový odstup, to za prvé, ale taky odstup osobní: zdá se mi, jako by to, o čem píšu, mnou přímo procházelo, a kdybych se měl v reálu potýkat s tím, o čem píšu, právě když o tom píšu, tak to by mě zničilo, rozervalo na cucky, vyhladilo. (Hluk něčeho co padá a pak se to rozpleskne o oblohu.)

Variace č. 2
V posledních měsících mě psaní stálo neuvěřitelnou námahu. Porafal mě černej čokl patnáctýho července loňskýho léta a od té chvíle všechno svůj smysl ztratilo. Život plynul jak neštěstí, namotával se sám do sebe, den za dnem v nekonečném obtáčení stále stejné chvíle beze smyslu, v těle beze známek života. Podělaná smůla, že jo?

Variace č.3
Patnáctého července loňského roku jsem se vzbudil na dně propasti jménem „závažná depresivní porucha”. Je to název stěn (slizkých), jichž se nelze zachytit, název pro panické ataky, úzkosti, apatii, doprovázenou sníženou sebedůvěrou a naprostou ztrátou zájmu o jakoukoli z každodenních činností.

Variace č. 4
Koukněme se na to podrobněji. První symptomy jsou z června před dvěma lety, byl jsem zrovna v Kodani a celý další rok jsem prožil s obsedantní kompulzivní poruchou, což je klasická záležitost a pod osvíceným vedením lékaře, pana Pushera, jsem se nadopoval Alprazolamem, který je lépe známý pod názvem Xanax, potom Haloperidolem, což je natolik silné antipsychotikum, že by se dalo použít k masovému vraždění, a v určitou chvíli také Fluvoxaminem, jen aby mi byl umožněn vstup do magického světa antidepresiv; takže jsem se potom asi tak rok cítil trošičku líp – až vloni patnáctého července přišla ta rána: Mudr. Pusher, můj psychiatr, tvrdí, že jen vzácně měl případy, jako je ten můj, přitom prý ale není raritní záležitostí, že OCD ustoupí ještě závažnější depresivní poruše. Od patnáctýho července do patnáctýho srpna to byl horor. Za hovno stál i říjen, listopad, prosinec a leden, pak, myslím, že od půlky února, se to začalo lehoučce zlepšovat. Zakrátko oslavím dvouleté výročí jakožto pacient psychiatrie; od letošního patnáctého července toho čekám fakt hodně.

celá hra v překladu Martina Švehlíka ke stažení