Zpráva o jednom masakru (Národní divadlo: Očitý svěděk)

Jiří Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou se po sedmi letech vrátili k tématu zvěrstev, kterých se těsně po skončení druhé světové války dopouštěli Češi (přesněji řečeno Čechoslováci) na v tu chvíli už bezmocných Němcích. Přesněji řečeno na těch, které bylo v danou chvíli možné za Němce označit. Ani tentokrát z toho nevyšla standardní inscenace. Dechovka,/ inspirovaná událostmi v Dobroníně, byla v autentickém hospodském prostředí sálu Baráčnické rychty svého druhu site-specific; z Očitého svědka, inscenace plánované pro Národní divadlo a připomínající smutně proslulý masakr na Švédských šancích, se v důsledku koronavirového lockdownu stal de facto hraný dokumentární film. 
K největšímu válečnému masakru civilistů na území Moravy došlo v červnu 1945, když se na přerovském nádraží shodou okolností sešly dva transportní vlaky. Jeden s bývalými příslušníky 1. československého armádního sboru a další s repatriovanými obyvateli karpatských obcí, mezi kterými byli etničtí Němci, Slováci i Maďaři. Za ne zcela jasných okolností (svou roli sehrálo to, že se někteří slovenští vojáci s vesničany osobně znali) bylo z vlaku vyvlečeno téměř dvě stě sedmdesát osob, které byly bez důkazů obviněny ze spolupráce s nacisty. V noci vojáci odvedli skupinu k nedaleké vesnici Lověšice, kde byli všichni civilisté – převažovaly mezi nimi ženy a děti – postříleni a zakopáni do hromadného hrobu. Vraždění se kromě vojáků nedobrovolně zúčastnilo i několik obyvatel Lověšic, které poručík Pazúr, jenž celé akci velel, donutil pod pohrůžkou zastřelení vykopat jámu a poté mrtvá těla zasypat.
Havelka se k různým podobám dokumentárního divadla vrací opakovaně, v Očitém svědkovi však dosáhl krajnosti; o moc dál už se v tomto směru jít asi nedá. Krvavou událost evokuje prostřednictvím citací soudních protokolů: formálně se jedná o devadesátiminutovu sérii záběrů více než třiceti tzv. „mluvících hlav“. Aktéři bez velkého rozehrávání a s pohledem upřeným přímo do kamery opakují autentické dobové výpovědi/ reálných osob, které byly do dění nějakým způsobem zapleteny.  Tvůrci promluvy rozstříhali na několikaminutové pasáže a seřadili je za sebe tak, aby se střídaly pohledy z co největšího počtu pomyslných úhlů. Postupovali přitom chronologicky a zaměřili se především na popis události samotné. Kontext vesměs zůstal stranou, jen letmo je připomenuto to, co masakru předcházelo a co se dělo po něm; až na výjimky není zmiňována ani osobní historie klíčových postav nebo jejich pozdější barvité osudy (což se nabízelo především v případě poručíka Pazúra, hlavního iniciátora a hybatele masakru). /…/

celý text ke stažení

Očitý svědek, scénář a režie Jiří Havelka, kamera a obrazová postprodukce Martin Bražina, Národní divadlo, 2021