Severská tajemství duše (Ať vejde ten pravý a Adamova jablka)

Po jarním uvolnění pandemických restrikcí se odehrály ve velkém sále Švandova divadla dvě premiéry. Na konci května měla první uvedení inscenace Ať vejde ten pravý v režii Jana Holce. Jde o interpretaci románu švédského spisovatele Johna Ajvida Lindquista, avšak na půdorysu scénáře Jacka Thorne ke stejnojmennému filmu Thomase Alfredsona. V případě následující premiéry převedl režisér Jiří Pokorný do divadelní podoby dánský film Adamova jablka Anderse Thomase Jensena. Završil tak trojdílný cyklus divadelních adaptací severských filmů, mezi něž patří zdejší repertoárové stálice režiséra Daniela Hrbka Kdo je tady ředitel? a Kurz negativního myšlení.

z oběti upírem? V porovnání s filmovou verzí vynikala v Holcově inscenaci Ať vejde ten pravý psychologická analýza ústředních postav: chlapce Oskara, jehož rodiče se zrovna rozvádějí, a upírské dívky Eli. Hlavní linkou příběhu je postupné sbližování těchto dvanáctiletých dětí, které se odehrává na sídlišti švédského maloměsta, kde právě dochází k sérii vražd. Záhy se ukáže, že za všemi stojí Eli - a před Oskarem, který ji má upřímně rád, stojí úkol se s tím vyrovnat. Současně si musí zodpovědět ještě jednu otázku: jak se bránit skupině spolužáků ze třídy, kteří ho začali šikanovat./…/
Snaha o to, aby diváci téma prožili v jeho nejednoznačnosti, je velmi podstatná i v případě inscenace Adamova jablka. V programu je otištěn rozhovor s autorem a režisérem filmové předlohy Andersem T. Jensenem, který říká, že „vše v tomto filmu je extrémní, všechny symboly jsou extrémní. Adamova jablka pojímají všechno na 120%. Je to realita plus 20%. Všechny postavy jsou na hranici skutečnosti a všechny jsou extrémní. To je koncept tohoto filmu a obecně je výhodné vytvořit komedii s hraničními postavami.“ Platí to i pro divadelní adaptaci Jiřího Pokorného; možná dokonce ještě víc než pro film. /…/

celý text ke stažení