DĚKUJEME
U zvukových procházek je ideální, když to, co vidíme, přiléhá k tomu, co slyšíme, ale s rozdíly. Je to jako když přiložíte na fotografii pauzák, který svou „kresbou“ k prosvítajícímu obrázku něco přidá nebo z něj část zastře. Souvislost by ovšem měla být zřejmá. Místopis procházky má být vlastním dějištěm a její „příběh“ se má odehrávat na pomezí reality a fikce, přičemž větší roli než obvykle by zde měl hrát osobní pocit účasti a asociace, které zážitek vzbuzuje.
8lidí, tvůrci audiowalku Kleopatra uvedeného Divadlem Na zábradlí coby první premiéra po lockdownu, šli opačným směrem (není tedy divu, že se kýžené vnoření, tedy imerze, změnila v opak, v emerzi). Z reality uliček kolem Zábradlí učinili divadelní dekoraci, údajné „egyptské podsvětí“, v němž nás čekají různé pasáže z příběhů a legend slavné královny. /…/
Na novinku Ahoj vesmíre!, chystanou Divadlem Na zábradlí do Planetária Praha, jsem se vysloveně těšil. Nápad uvést dílo inspirované Zlatou deskou, zprávou o lidech a jejich kultuře vyslanou v roce 1977 do kosmu, mi přišel moc pěkný. Navíc jsem se domníval, že zvláštnímu zájmu režiséra Mikuláška, jehož vztah k muzice je prokazatelně vřelý, se bude těšit právě výběr hudby, který ta deska obsahovala. A nápad vše uvést právě v Planetáriu, v domě, který – díky speciální architektuře a projekční technice – skrývá celou nebeskou báň, mi připadal zcela báječný.
Jenže…
Nic není, jak bejvávalo, i planetární kouzla ztratila časem i vlivem digitální techniky glanc: zploštěla a zevšedněla. Koneckonců se podobná změna stala i všem těm kosmickým letům. Přestaly být zdrojem historického optimismu, jenž rostl z pocitu, který člověk choval, byť nebyl žádný komunista, že když letíme ke hvězdám, míříme tím i k lepším zítřkům. Ta víra vzala za své politicky – a nejen u nás – v roce 1968 a fakticky o rok později. Došlo k tomu právě v tu chvíli, kdy dosáhlo „dobývání kosmu“ svého největšího úspěchu, tedy když první člověk přistál na Měsíci. Konec iluzí: to byl ten velký krok pro lidstvo. /…/
.
celý text ke stažení
