Něžná hrůza (Bílý obraz z Pomezí)

Na smíchovském hřbitově Malvazinky je k nalezení náhrobek ozdobený dívčí bustou, na němž je místo jmen napsáno maminka a tatínek. Kdo si všimne dat úmrtí, zjistí, že oba rodiče zemřeli v rozpětí čtyř dnů. Něha se snoubí s tragickým tajemstvím. Vždy, když onen nápis vidím, se mě zmocní zvědavost. Kdo ti dva byli, jak se jmenovali…? Jenže člověk, který nechal kámen beze jmen, tak jistě učinil vědomě. Tajemství má zůstat zachováno. Spolu s něhou.
Vzpomněl jsem si na zmíněný náhrobek několikrát během zvukové procházky nazvané Bílý obraz, kterou tvůrci z Pomezí situovali na zahradu Winternitzovy vily. Černý vrch, na němž tahle bílá vila stojí, je „podhůřím“ blízkých Malvazinek, i zde hraje roli busta mladé ženy, a i zde můžeme pocítit přítomnost tragického tajemství.
Už při čekání u branky, kterou se na pozemek vstupuje, na mě dolehla tíseň. Všiml jsem si páru do dlažby vsazených „kamenů zmizelých“ za oběti holokaustu se jmény Josefa a Petra Winternitzových. Ve stínu tragédie se pak odehrála celá moje procházka, přestože během ní o osudech rodiny, o válce či antisemitismu nepadlo ani slovo.
Žena, jejíž hlas nyní návštěvník následuje, říká, že dům zná ze svého snu. Každý asi zažil pocit, že místo, na kterém se právě poprvé ocitl, poznává. Vypravěčka, se kterou nahlížíme nejprve z čelní strany vily do oken a prosklených dveří vedoucích do vstupní haly, vidí to co my: křesílka s gaučem se žlutavým dekorem z lístků jinanu či bronzovou bustu mladé ženy. Zároveň ale „dohlédne“ dál, ví tedy, kam vedou schody z haly i co je za dveřmi. A taky spatří, co našemu pohledu uniká… třeba, že se za sklem mihla ženská postava.
Jak vedeni hlasem postupně obcházíme dům, tak ho poznáváme nejen zvenčí, nýbrž díky „lepšímu“ zraku naší průvodkyně i zevnitř./…/

celý text ke stažení