DĚKUJEME
/…/ Majitelé klíčů náležejí do vlny básnických her iniciovaných na přelomu padesátých a šedesátých let Otomarem Krejčou a jeho týmem; pro zavedeného poetu (ale ještě ne romanopisce) Kunderu to byl první dramatický pokus, který mu prakticky ihned zajistil značnou popularitu a renomé. Vedle dodnes pozoruhodných dramat Topolových, Hrubínových a Pavlíčkových je to hra zřejmě „nejčasovější“ – v tom smyslu, že její zasazení do situace protektorátu je pro myšlení a jednání postav klíčové; jinam by se děj dal přenést jen stěží. Zároveň jde o hru nemálo ideologizující, využívající zjednodušených černobílých schémat typu „zaprděný“ český maloměšťák vs. akční komunistický pokrokář. I proto se nyní před premiérou spekulovalo o tom, do jaké míry může hra komunikovat s dnešním světem, a zda to není jen muzeální (navíc zdaleka ne nejsilnější) kus kříšený jen k poctě stařičkého klasika. Ne že by Kundery v posledních měsících bylo málo, napadne člověka po všech těch polemikách nad Slavností bezvýznamnosti a životopisy v čele s kontroverzním pohledem Jana Nováka…
Naznačené obavy mohly být zčásti rozptýleny pohledem do historie, zejména studiem dobových i pozdějších ohlasů Kunderovy hry. Oceňovaly především vybroušenou formu. Připomíná to Eva Stehlíková, jejíž pronikavá studie s názvem Majitel osudu (1971) je spolu s jinými reflexemi přetištěna v programu: Majitelé klíčů – ať již vědomě, či nevědomě – podle ní vstupují do kontextu velkých antických her typu Sofoklova Oidipa. S tím, že osudovost a tragičnost modifikují o poznání profánnější groteskní rovinou. Složitý a bezmála patetický hlavní hrdina Jiří Nečas totiž ve svém puzení zachránit vlast kolísá, je strháván úzkoprsou morálkou rodiny Krůtových, a navíc do jeho života neblaze zasahuje náhoda. Ostatně jako „komedii nevyhnutelnosti a tragédii nahodilosti“ interpretuje Majitele klíčů i dramaturg Milan Šotek.
V téhle polaritě – v souladu s textem a intencí autora, kterou by se ze známých důvodů asi
málokdo odvážil výrazněji „přikrášlovat“ – probíhá Glaserova inscenace. Jádro scény zaujímají dvě téměř nivelizované, ale přece jen nevyrovnané hrací plošiny: vlevo pokoj manželů Nečasových (Jakub Svojanovský, Zuzana Černá), vpravo kuchyň o generaci starších Krůtových (Petr Kubes, Tereza Groszmannová). V pozadí obou prostorů jsou v několika řadách rozvěšeny různé nástěnné hodiny, o kterých se říká, že jich je celkem jedenatřicet. Komůrce Nečasových vévodí postel, sloužící k bezstarostnému manželskému křepčení jen na začátku, než se Jiřímu ozvou jeho druhové z odboje; pak se v pokoji odehrávají zásadní události (shledání s bývalou láskou, vražda domovníka a rozhodnutí odejít). V sousedící místnosti obývané rodiči se hlavně posedává a tlachá u jídelního stolu, případně někdo obdivuje zmíněné hodiny a další kýčovité suvenýry ve staré kredenci, tedy: neděje se tu nic zvláštního. Nejen scénografickým uspořádáním, ale i hereckou dynamikou se jednoznačně odlišují dva nekompatibilní světy. Před tím vším se až po rampu otevírá prázdný prostor, kde pouze na zemi leží dva kovové kříže ve tvaru X – zde se prezentuje druhá, snová rovina příběhu, čtyři Nečasovy „vize“./…/
K ambiciózním projektům Národního divadla Brno patří také inscenace hry Doktorka (2018) mladého britského režiséra a romanopisce Roberta Ickeho. Potenciál je značný: text sugestivně pojednává hned o několika problémech soudobé společnosti, přičemž vedle psychologicky propracovaných charakterů v čele s titulní hrdinkou je jeho devízou především atraktivní, i když dnes už pro někoho možná klišovité lékařské prostředí.
Icke, který je přinejmenším v Británii již známý svými osobitými přepisy klasických děl (například 1984 George Orwella nebo Ibsenovy Divoké kachny) se i v tomto případě opírá o starší dra matický text proslulého autora. Profesor Bernardi (1912) z pera Artura Schnitzlera sice ve světové dramatice nepatří k nejznámějším, nicméně ze jména na německy mluvící scény se čas od času vrací (nedávno byl uváděn např. ve vídeňském Josefstadtu). Zatímco originál předjímající ne blahé důsledky sílícího antisemitismu si bral na mušku především národnostní a rasové střety v tehdejší rakouské společnosti, nynější verze vedle konfliktů náboženských a kulturních nastoluje otázky spojené s genderem, klientelismem, vztahem vědy a víry, ale také s mocí médií, veřejného mínění a peněz. V nejširším smyslu se zde hovoří o tom, jaký význam má pro člověka jeho společenský status, resp. identita, ať už reálná či přisouzená okolím./…/
celý text ke stažení
