Mezi minulostí a dneškem (Majitelé klíčů a Doktorka v brněnském Národním)

/…/ Majitelé klíčů náležejí do vlny  básnických her iniciovaných na přelomu padesátých a šedesátých let Otomarem Krejčou  a jeho týmem; pro zavedeného poetu (ale ještě  ne romanopisce) Kunderu to byl první dramatický  pokus, který mu prakticky ihned zajistil značnou  popularitu a renomé. Vedle dodnes pozoruhodných dramat Topolových, Hrubínových a Pavlíčkových je to hra zřejmě „nejčasovější“ – v tom  smyslu, že její zasazení do situace protektorátu je pro myšlení a jednání postav klíčové; jinam by  se děj dal přenést jen stěží. Zároveň jde o hru  nemálo ideologizující, využívající zjednodušených černobílých schémat typu „zaprděný“ český maloměšťák vs. akční komunistický pokrokář.  I proto se nyní před premiérou spekulovalo  o tom, do jaké míry může hra komunikovat  s dnešním světem, a zda to není jen muzeální  (navíc zdaleka ne nejsilnější) kus kříšený jen  k poctě stařičkého klasika. Ne že by Kundery  v posledních měsících bylo málo, napadne člověka po všech těch polemikách nad Slavností  bezvýznamnosti a životopisy v čele s kontroverzním pohledem Jana Nováka…  
Naznačené obavy mohly být zčásti rozptýleny  pohledem do historie, zejména studiem dobových  i pozdějších ohlasů Kunderovy hry. Oceňovaly  především vybroušenou formu. Připomíná to  Eva Stehlíková, jejíž pronikavá studie s názvem  Majitel osudu (1971) je spolu s jinými reflexemi  přetištěna v programu: Majitelé klíčů – ať již  vědomě, či nevědomě – podle ní vstupují do  kontextu velkých antických her typu Sofoklova  Oidipa. S tím, že osudovost a tragičnost modifikují o poznání profánnější groteskní rovinou.  Složitý a bezmála patetický hlavní hrdina Jiří  Nečas totiž ve svém puzení zachránit vlast kolísá,  je strháván úzkoprsou morálkou rodiny Krůtových, a navíc do jeho života neblaze zasahuje  náhoda. Ostatně jako „komedii nevyhnutelnosti  a tragédii nahodilosti“ interpretuje Majitele klíčů i dramaturg Milan Šotek.  
V téhle polaritě – v souladu s textem a intencí  autora, kterou by se ze známých důvodů asi  
málokdo odvážil výrazněji „přikrášlovat“ – probíhá  Glaserova inscenace. Jádro scény zaujímají dvě  téměř nivelizované, ale přece jen nevyrovnané  hrací plošiny: vlevo pokoj manželů Nečasových  (Jakub Svojanovský, Zuzana Černá), vpravo  kuchyň o generaci starších Krůtových (Petr  Kubes, Tereza Groszmannová). V pozadí obou  prostorů jsou v několika řadách rozvěšeny různé  nástěnné hodiny, o kterých se říká, že jich je  celkem jedenatřicet. Komůrce Nečasových vévodí postel, sloužící k bezstarostnému manželskému křepčení jen na začátku, než se Jiřímu  ozvou jeho druhové z odboje; pak se v pokoji  odehrávají zásadní události (shledání s bývalou  láskou, vražda domovníka a rozhodnutí odejít).  V sousedící místnosti obývané rodiči se hlavně  posedává a tlachá u jídelního stolu, případně  někdo obdivuje zmíněné hodiny a další kýčovité  suvenýry ve staré kredenci, tedy: neděje se tu nic  zvláštního. Nejen scénografickým uspořádáním,  ale i hereckou dynamikou se jednoznačně odlišují  dva nekompatibilní světy. Před tím vším se až  po rampu otevírá prázdný prostor, kde pouze  na zemi leží dva kovové kříže ve tvaru X – zde  se prezentuje druhá, snová rovina příběhu, čtyři  Nečasovy „vize“./…/
K ambiciózním  projektům Národního divadla Brno patří také  inscenace hry Doktorka (2018) mladého britského režiséra a romanopisce Roberta Ickeho.  Potenciál je značný: text sugestivně pojednává  hned o několika problémech soudobé společnosti, přičemž vedle psychologicky propracovaných charakterů v čele s titulní hrdinkou je jeho  devízou především atraktivní, i když dnes už  pro někoho možná klišovité lékařské prostředí. 
Icke, který je přinejmenším v Británii již známý  svými osobitými přepisy klasických děl (například 1984 George Orwella nebo Ibsenovy Divoké  kachny) se i v tomto případě opírá o starší dra matický text proslulého autora. Profesor Bernardi (1912) z pera Artura Schnitzlera sice ve světové  dramatice nepatří k nejznámějším, nicméně ze jména na německy mluvící scény se čas od času  vrací (nedávno byl uváděn např. ve vídeňském  Josefstadtu). Zatímco originál předjímající ne blahé důsledky sílícího antisemitismu si bral na  mušku především národnostní a rasové střety  v tehdejší rakouské společnosti, nynější verze  vedle konfliktů náboženských a kulturních nastoluje otázky spojené s genderem, klientelismem,  vztahem vědy a víry, ale také s mocí médií, veřejného mínění a peněz. V nejširším smyslu se  zde hovoří o tom, jaký význam má pro člověka  jeho společenský status, resp. identita, ať už  reálná či přisouzená okolím./…/

celý text ke stažení