DĚKUJEME
Svět, do kterého nás na scéně Divadla Komedie přivádí inscenace maďarského režiséra Attily Vidnyánszkyho ml., je neutěšený, temný a přeplněný věcmi. Prostoru pro život, natož život, který bychom označili za smysluplný, v něm postavám moc nezbývá. Vládne tu násilí, drsné mezilidské vztahy, opilost a rvačky. Policisté jsou směšné figurky a ženské tělo pouhé zboží na prodej. Roberto Zucco touží po útěku do Afriky, kde sněží a žijí „bílí nosorožci, kteří táhnou v tom sněhu přes jezero.“
Na scéně Bence Hajdu jsou od začátku všechny prostory, v nichž se inscenace odehrává. Uprostřed stojí velké schodiště osazené kdysi bílými, nyní špinavými a opotřebovanými dlaždičkami. Tudy utíká z vězení Zucco, ale jindy slouží i jako vchod do pařížského metra či vykřičeného klubu Malé Chicago. Nalevo umístil Hajdu byt, v němž žije se svou rodinou Dívka. Je malý, stísněný, s velkou pračkou a poházenými kusy oblečení, zcela nalevo vidíme špinavý záchod s malým oknem, kterým se domů protáhne Dívka. Za tento byt umístil scénograf domov Zuccovy matky - zřetelně do něj nevidíme, ale je též malý a přeplněný. Pravá část jeviště pak slouží scénám z Malého Chicaga a vévodí jí socha polonahé ženy a sofa. Vzadu je policejní stanice, kam Dívku přivádí Její bratr. Pocit stísněnosti dotvářejí i sloupy a trámy, které v levé části jeviště snižují výšku hracího prostoru. Uzavírají ho svrchu, ale též divákům zabraňují vidět vše, co se na scéně děje. Inscenátoři to řeší kamerami, které jsou nainstalovány napevno nebo přenášeny herci ve vedlejších rolích a vysílají dění na dvě plátna nad jevištěm. Z jednoho nás po celou dobu pozoruje téměř nehybná tvář Zdeňka Piškuly v titulní roli. Druhé nabízí detailnější nebo divákem neviděné pohledy do interiérů bytů. Zde se zobrazují i obličeje herců, ponejvíce Piškuly, a to buď v přímém přenosu, nebo se události na jevišti a na plátně rozcházejí. Ve scéně v metru sledujeme v detailu Piškulovu tvář v předtáčce na plátně, herce pak celého na jevišti. Jsme voyery života zubožených postav, ale divákem a také režisérem vlastního osudu je i sám Zucco. Scénovanost protagonistova osudu podtrhuje i to, že názvy některých Koltésových výjevů včetně titulu hry/inscenace jsou napsány na plátně nebo vyřčeny herci. /…/
celý text ke stažení
