DĚKUJEME
/…/ Dramaturgickým východiskem Viktorie Čermákové je střet mezi uplynulým, idealizovaným světem a tím dnešním, o poznání drsnějším a mravně rozkolísaným. „Každý si krmíme svého Kalibána,“ říká režisérka v programu k inscenaci, kterou otevírá hudebník Jiří Šlupka Svěrák přednesem Shakespearova 66. sonetu: „Znaven vším, já chci jen smrt a klid…“. Protiváhou jeho skepse je květinová generace, bigbít a obecná touha po lásce v energií nabitém jevištním díle. /…/
V pražské Královské zahradě je Prosperův ostrov kdesi blízko Měsíce, jehož velká fotografie s viditelnými krátery tvoří zadní plán scény Jakuba Kopeckého. Před ním je bílá kovová konstrukce připomínající kapitánský můstek na lodi nebo observatoř s velkým dalekohledem. Prospero s Arielem vládnou hvězdám, které jsou umístěny na koncích dlouhých tyčí. Duch jen na začátku inscenace rozsvěcí a poté zpívá baladu brazilského dua Os Nonatos Astronauta (s úvodními slovy „Jako astronaut jsem navštěvoval planety…“). Tato píseň se několikrát vrací. Nebeská inspirace se ukazuje také v kostýmech a parukách skupiny kolem Alonsa. Dlouhé natužené vlasy směřující horizontálně od hlavy připomínají přízraky mrtvých princů z filmu Hvězdný prach.
S touto vesmírnou symbolikou se ovšem dál nepracuje, naopak zřetelněji vystupuje další režijní záměr, a to divadlo na divadle. /.../
celý text ke stažení
