DĚKUJEME
Wolfgang Borchert patřil k nejznámějším autorům tzv. literatury trosek (Trümmerliteratur), ale i tak je spíše méně známým německým spisovatelem, který se stal obětí zločinné mocenské mašinérie (pro pořádek: fašistické). Narodil se před sto lety uměnímilovným rodičům a zemřel mladý po mnohých válečných útrapách ve švýcarském sanatoriu obklopen reprodukcemi Paula Kleeho. Zanechal rozsahem nevelké dílo (zčásti zapsané na nestandardní papírová média – poštovní obálky, nepopsané zadní listy dopisů apod.), ve kterém postihl vykloubenou dobu. Jezdil dokonce s ochotníky, a tak představuje ideálního kandidáta na dramatický subjekt autorského projektu, což je takový eufemismus pro dramaturgickou, režisérskou a někdy i hereckou tvůrčí hegemonii.
Tento formát je dnes široce etablovaný na hluboko etablovaných progresivních scénách, má tedy i ve Studiu Hrdinů svoje pevné místo, což je další eufemismus pro fakt, že se tu nic jiného snad ani nehraje. Projekt Moje říše je z tohoto světa Wolfganga Borcherta a Miroslava Bambuška není výjimkou z žádného pravidla tohoto žánru. Tím, že se tito dva tvůrci nemohli setkat, se nedejte zmást - podali si ruce přes propast času i smrti. Formát autorského projektu to umožňuje, a proto je tak oblíben zejména u tvůrců, jejichž jméno se pak může objevit vedle slavné nobelistky či tuzemské disidentské ikony.
Studio Hrdinů funguje v ohledu projektové produkce jako dobře promazaná mašina, která nás do svých útrob pustí patnáct minut po oznámeném začátku představení, což je, abychom si rozuměli, za mě prima. Uvnitř se můžeme spolehnout (a kdo chce i těšit) na temnější scénický prostor ladící všemi odstíny šedi s betonovým jádrem podzemního sálu, stejně jako na zajímavá technická řešení, svěžest jevištních efektů a současnou podobu designové „svaté trojice“ (video, audio, light). /…/
celý text ke stažení
