DĚKUJEME
Po volbách v roce 2020 začali mít mnozí pocit, že divadlo a umění teď vůbec není třeba. Nebylo jasné, co hrát, co nabídnout publiku. Krátce před tím vypukla první vlna pandemie a ukázalo se, že stát o divadla nestojí, že je podporovat nehodlá - protloukejte se, jak sami dokážete. Kultura se ocitla ve vzduchoprázdnu. Divadelníci žili za minimální mzdu. Herci si museli začít přivydělávat, proto roznášeli letáky, nabízeli zboží na internetu a tak dále, a tak dále…
Soukromá divadla rušila představení a přicházela o zisk. Státní divadla prudce ztrácela diváky, ale musela hrát, aby plnila „plán“. V Bělorusku existuje „plán“, který určuje, kolik diváků musí navštívit divadlo za určité období a kolik představení se musí za dané období uskutečnit. Během pandemie nebylo možné plán týkající se počtu diváků naplnit, ale ke konci roku už musely divadelní instituce realizovat alespoň plán týkající se počtu představení. Během první vlny pandemie se vedení divadel se souhlasem Ministerstva kultury pokoušela o náhradní formáty, například online přenosy. Ve druhé vlně se projevila absolutní ignorance vůči pracovníkům divadel a umělcům, neboť i přes výskyt covidu musely mnohé instituce fungovat dál. /…/
Přišel ale další závan čerstvého vzduchu, který nás chránil před beznadějí a dával sílu. Představení na dvorech domů, ve vnitroblocích a sídlištních prolukách. Těžko říct, co se objevilo dřív, jestli sousedské posezení, vzájemné poznávání se, nebo organizování koncertů a vystoupení.
Samozřejmě že to nebylo úplně bezpečné, to ani trochu. Všem bylo jasné, že i tyhle aktivity můžou brzy zakázat, protože produkce muzikantů, herců, imitátorů, kteří vystupovali na dvorech, odpovídala duchu doby a její politice. I dorty a koláče, které sousedi pekli, byly zdobeny - jak se dnes oficiálně říká - „podle schématu b-č-b“, tedy barevnou kombinací, která odkazuje k bílo-červeno-bílé vlajce Běloruska. Na dvorech jste také mohli – k potěše srdce protestujícího - pořídit patřičné ozdoby, plakáty, bižuterii. /…/
Nezávislá divadla dál pokračují ve své práci, přestože se jim nedostává podpory. Tvořivá touha převažuje nad strachem. Překonáváme překážky, plánujeme, hledíme do budoucnosti. Jsme připraveni na dlouhý boj, ale vyhlížíme brzké vítězství. Nechceme dovolit státu, aby zničil to, co nevzniklo díky němu, ale navzdory němu. Rádi bychom se věnovali kultuře a umění bez zasahování úřadů. Současná situace svědčí o tom, že je to zatím jen sen.
Jako příklad uvedu absurdní incident, který se stal 14. března při tradičním Masopustu. Několik lidí bylo zadrženo, když se vraceli z oslav. V protokolu bylo uvedeno, že k masopustnímu strašákovi připevňovali cedulky s nápisem „Zmizni!“ Marná byla námitka, že oslavu schválil Minský městský výkonný výbor a „Zmizni!“ bylo adresováno zimě. Tři ženy byly obviněny z demonstrování a odsouzeny k patnáctidenní vazbě. Jistě, absurdní divadlo miluji, ale v životě to není žádná legrace.
celý text ke stažení
