Co z Balzaca zůstalo (a co se ztratilo) /Ztracené iluze v Divadle Na zábradlí/

Divadelní adaptace Balzacova románu Ztracené iluze v Divadle Na zábradlí nenabízí nic na způsob tradičního vyprávění. Vypadá spíš jako sled výtvarně pojatých obrazů, bez realistické drobnokresby a psychologizujícího herectví, vždy svým způsobem elegantních (a to paradoxně i v případě nejrůznějších „ošklivostí“). Jednoduše řečeno: svou zažitou a osvědčenou divadelní poetiku používají režisér Jan Mikulášek a výtvarník Marek Cpin i při setkání s klasikem románu devatenáctého století. Současné nebo přinejmenším dobově neurčené kostýmy, dámy podle potřeby ve slušivých nebo naopak výmluvně neforemných róbách, pánové vesměs v oblecích. Ambiciózní titulní hrdina (považovaný za mimořádného krasavce) se snaživě navlékne do košile přizdobené trochu směšným fiží, členové pochybné novinářské party prozrazují svůj nevkus skrze obleky nehezké a lacině barevné. To vše na prázdné scéně nasvícené „po německém způsobu“ zářivkami a navíc před neutrálně zeleným pozadím symbolizujícím nadčasovost; zkrátka příběh, který se může odehrát kdekoli a kdykoli. Což jen podtrhují velké zářící titulky, které tu a tam nabídnou cosi jako zobecňující, obvykle ironické shrnutí: „TAKOVÉ JSME MY ŽENY“, „POMALU OTÁČEL REZAVÝM NOŽEM“. Poté, co se hlavnímu hrdinovi v závěru zhroutí celý svět, všechny titulky svítí přes sebe - a to za ironického doprovodu jásavě zamilovaného popěvku o Elysejských polích. /…/

celý text ke stažení

Honoré de Balzac: Ztracené iluze, dramatizace a režie Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí, 2021