Ženy v poločase rozpadu (Do tmy a Smrtholka)

V románech hned několika současných mladých českých prozaiček se v posledních pár letech objevil typ hrdinky, často pak (nespolehlivé) vypravěčky, která se z různých důvodů nedokáže vypořádat s realitou okolního světa, odmítá „společenská“ pravidla, uzavírá se do vlastní osamocené bubliny a pomalu, ale jistě nastupuje cestu sebedestrukce. Taková je kupříkladu hlavní postava románu Ve skříni Terezy Semotamové, opakovaně se podobný typ protagonistek objevuje v oceňovaných románech Anny Bolavé (Do tmy, Ke dnu) a Lucie Faulerové (Lapači prachu, Smrtholka). Po dvou příbězích těchto autorek – jakýchsi manifestacích trápené duše, pojednávajících o samotě, vydělenosti, duševní nemoci i autoagresivitě, vedoucí až ke snaze „zmizet“ (se) ze světa – nyní sáhli i v pražských divadlech. 

* Anna Bartáková z románu Do tmy Anny Bolavé (oceněného v roce 2016 Magnesií Literou za prózu) je žena ve středních letech, která žije sama na jihočeské vesnici, a veškerý možný čas, včetně toho mentálního, tráví sběrem a sušením léčivých bylin. Tato činnost se jí stává posedlostí, závislostí a útěkem před životem – sem směřuje všechno její úsilí, energie i vášeň. To, co by se mohlo zdát protiváhou hektického, stresujícího moderního způsobu života, je ve výsledku chycením se do té samé smyčky – Anně sběr a následný boj o co největší úspěch ve výkupně působí spoustu nervů, fyzické i duševní bolesti a vhání ji do absolutní izolace. Hrdinčin vztah k lidem je až autistický, její výjimečná citlivost vede paradoxně k tomu, že je vidí téměř výhradně a často nekompromisně tvrdě v jejich ubohosti, zlovolnosti, malosti a trapnosti. Minulé interakce s různými osobami se jí čím dál víc prolínají s těmi současnými, čas jako kdyby postupně přestávala vnímat jako lineární. Bez výhrad ctí snad jen mrtvou babičku, která pro ni zosobňovala tajemný, magický svět přírodních cyklů, kořeněný zbytky pohanských rituálů. 
    Z baladického charakteru poetické předlohy vychází i adaptace herečky Magdalény Borové, která je v režii Anny Klimešové i představitelkou hlavní role. Popis každodenního života i vlastního vnitřního světa, do nějž žena nechává divákům nahlédnout, je refrénovitě prokládán či komentován lidovými písněmi, většinou pojednávajícími o osamocené dívce a přírodě, která odráží či symbolizuje její duševní rozpoložení. /…/
V A-studiu Rubín otevřeli novou sezonu, jejímž dramaturgickým pojítkem by měly být závislosti všeho druhu, adaptací románu Smrtholka Lucie Faulerové, za který autorka v roce 2021 získala Cenu Evropské Unie za literaturu. Dagmar Fričová z předlohy skutečně vytáhla závislost jako zásadní a mnohovrstevnaté téma. Hrdinka Máry (Anita Krausová), trpící po sebevraždě milované mladší sestry Madly sebezničující depresí, opakovaně mluví o nutkavé potřebě pročítat všemožné návody od těch ke spotřebičům až po recepty – které ji uklidňují. To, po čem skutečně a v posledku touží, je ale návod na život, vysvětlení smyslu vlastní existence. Máry (nomen omen) je totiž posedlá – jen částečně vědomě – smrtí a v první řadě právě sebevraždou. Tu zkoumá jak technicky či statisticky, tak filosoficky (jako konečné potvrzení svobody) i prakticky. Závislostí číslo jedna byl ovšem vztah se sestrou, zavánějící až nebezpečným ztotožňováním – jejich bratr Adam také přiznává, že mu často splývaly v jednu osobu. Máry tak po smrti Madly nevyhnutelně ztrácí část sebe a krom očekávaných pocitů viny a vzteku ze ztráty blízkého člověka tu hraje roli i jistá projekce do sestry a tím pádem i opakované pokusy fatálně si ublížit. 
Fričová si ve své adaptaci výtečně poradila s formální stránkou románu, který je sledem asociativních výjevů z hrdinčiny minulosti, rozborů různých typů sebevražd; volně míchá časové roviny, to vše rytmizuje jízdou ve vlaku, jakousi metaforou hrdinčiny cesty životem. /…/

celý text ke stažení

Anna Bolavá, Magdaléna Borová: Do tmy, režie Anna Klimešová, Jatka78, 2021
Dagmar Fričová, Lucie Faulerová: Smrtholka, režie Lucie Ferenzová, A Studio Rubín, 2021