Podvedli jsme sami sebe

Asja Vološina (1985) patřila do 24. února 2022 k nejuváděnějším současným ruským dramatičkám. Rodačka z Rostova na Donu absolvovala divadelní vědu a dramaturgii na Petrohradské divadelní akademii, předtím vystudovala také Institut žurnalistiky a literární tvorby v Moskvě. Její hry byly inscenovány na předních ruských scénách i v zahraničí (Polsku, Francii, Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Uruguayi aj.). Protože odmítá Putinovu agresi a hodlá se od Ruska definitivně odstřihnout, ve světě, který přijde po vítězství Ukrajiny, chce přijmout jméno Ester Bol.
Když v dubnu 2022 uvedl Český rozhlas Vltava adaptaci jejího mono- dramatu Máma (V režii Tomáše Soldána a s Terezou Dočkalovou v hlavní roli. Viz https://vltava. rozhlas.cz/; 5.4.2022. Dramaturgyní byla autorka rozhovoru Marina Feltlová, která následně přeložila hru Crime, otištěnou v tomto čísle SADu.), byla už Asja Vološina v Izraeli, kam odjela bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu. Následně se jí začali ozývat známí i zcela neznámí posluchači s pozitivními reakcemi na odvysílanou hru. Sama mi poté napsala: „Je těžké vyjádřit, jak moc je pro mě důležité, že se to stalo. Úplně jsem ztratila kontakt s minulými texty, s minulostí, se vším. Je to skoro jako amnézie – každé ráno se probouzím a ani nevím, kdo jsem, jako bych načítala jakousi umělou paměť. Je pro mě nesmírně důležité, že už v tomto novém světě a čase je můj text užitečný. Že se z něho zrodila inscenace, že zazněl, a tak krásně – je to zkrátka jakýsi důkaz bytí.“ Koncem srpna 2022 dopsala hru Crime, v níž pracuje se zprávami z válečných událostí i s reálnou chatovou a e-mailovou korespondencí s přáteli, příbuznými, ale i se zcela neznámými lidmi nejrůznějšího smýšlení. České publikum se s ní mohlo seznámit díky scénickému čtení, které uvedla MeetFactory v režii Tomáše Soldána 23. února 2023, v předvečer prvního výročí vypuknutí války na Ukrajině.

Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, rozhodla ses svoji zemi opustit. Váhala jsi, zvažovala jsi různé možnosti, nebo to bylo spontánní rozhodnutí?
Když začala válka, byla jsem zrovna na dovolené v Indii, kam jsem odjela po dokončení projektu, na němž jsem rok pracovala (a který se nakonec, pochopitelně, neuskutečnil). Vzpomínám si, jak jsme s přáteli měsíc předtím debatovali o válce. O možnosti napadení Ukrajiny psaly jediné ruské svobodné noviny – Novaja gazeta, která krátce po zahájení války musela ukončit činnost. My jsme všichni četli tyhle noviny i západní tisk, volali jsme si a jako zhypnotizovaní jsme pořád dokola opakovali: „To není možné, on jen blafuje, zrovna jsem četla další důkaz o tom, že blafuje, straší, tím přemisťováním vojsk jenom vydírá. Nezačne.“ Když říkám „my“, myslím tím lidi s evropskými hodnotami.
Vzpomínám si, jak jsme 20. ledna na oslavě kamarádčiných narozenin jeden po druhém říkali nahlas, z čeho máme největší strach. A „podle pravidel“ se nesmělo nic opakovat. Jenže všichni opakovali totéž. „Ze všeho nejvíc se bojím, že Rusko napadne Ukrajinu.“ Jenže – zase – jsme se navzájem přesvědčovali, že se to nestane. Teď se za to hrozně stydím. Taková pštrosí zbabělost. Vzpomínám si, že jsem se do té Indie v podstatě dokopala. Jako by se to dalo odsedět, přečkat a vrátit se do světa, kde už napětí opadlo a nic se nestalo… Jenže 22. února führer oznámil, že Doněcká a Luhanská lidová republika po Rusku něco žádají… a bylo jasné, že to nedopadne dobře. Vybavuju si to všechno jako v mlze. V noci jsem kvílela na oceán, do oceánu… Přes den jsem kvílela do polštáře, v jednom kuse jsem kvílela. 28. února jsem si koupila letenku, přiletěla do Moskvy a nasedla na noční vlak do Petrohradu. Myslela jsem, že se zdržím v Rusku několik dní, vyřídím pár záležitostí, rozloučím se s blízkými. Jenže nakonec jsem to fyzicky nezvládla. Doma jsem vysypala z batohu mokré věci, nacpala do něho bez rozmýšlení suché (až potom jsem zjistila, že jsem popadla jednu tenisku místo dvou), vzala složku s dokumenty, koupila letenku na spoj, který odlétal za čtyři hodiny, a navždy opustila Rusko.