archiv II. > texty 322 > Konec jednoho holčičího snu (Baletky v Akrpoli)
Ester Žantovská

Konec jednoho holčičího snu (Baletky v Akrpoli)

Mezi multimediálním streamovaným projektem metaBALETKY /O projektu jsem psala v čísle SAD 3/2021 v článku Jednou to možná sroste./, vycházejícím z vlastního autobiografického románu, a jeho nynějším divadelním zpracováním nechala Miřenka Čechová uplynout pouhého tři čtvrtě roku. První (nejen) formálně originální adaptaci knihy nazvané Baletky si oproti původnímu plánu vynutila pandemie – s výsledkem z uměleckého hlediska zcela plnohodnotným. Návrat do stejných vod potřetí, byť tedy ve formě „živého“ divadla, vzbuzuje minimálně očekávání. Bez ohledu na recipienty – je možné, že inscenace přitáhne „nové“ diváky, neznalé předchozích verzí – se ale nabízí otázka, jak moc může téma ještě inspirovat samotnou autorku? Ta se navíc v mezidobí nemilosrdnému prostředí profesionálního baletu věnovala i v inscenaci Invisible II/Barbora Kaufmannová /poznámka redakce: O inscenaci psala Jana Návratová v článku Neviditelná (SAD 6/2021)./ zabývající se koncem kariéry bývalé primabaleriny Národního divadla moravskoslezského. Čechová tedy kolem svého tématu stále krouží, bolestný odchod z formativního prostředí a následný umělecký růst „jinde“ jsou pro ni zjevně svázány s otázkou vlastní identity, stávají se prostředkem k jejímu zkoumání. Autorce to také umožňuje dál a na trochu jiných frontách odkrývat mechanismy oboru, který dobře zná, nechávat diváky nahlédnout do „zákulisí“, kam by se jinak nepodívali, vytvářet potřebnou osvětu. Osobně se mi ale nesrovnávat s výjimečným multimediálním projektem dařilo jen stěží.

Dočetli jste 10% procent článku, celý je k dispozici jen držitelům e-předplatného, které si můžete zajistit zde

Pokud máte předplatitelský login, tak se prosím přihlaste.