DĚKUJEME
Ona: Václave, to není tvoje dítě, oklamala jsem tě. Ve všem jsem tě oklamala.
On: Nevadí, Andělo, musíme si odpustit. Musíme začít znovu. Já jsem ti také neřekl o Luise, neřekl jsem ti, že jsem koupil byt v domě po bordelu, kam jsem rád chodil, ve kterém ona uhořela a teď se ti o ní zdá. Neřekl jsem ti, že jsi moje hrdinka, kterou píšu, moje postava, kterou si vymýšlím, se kterou jsem se seznámil na castingu.
Ona: Hlavně, aby se ti dobře psalo. Až dopíšeš, dostaneš to ze sebe, všechno pomine a budeme klidní. Měl bys mě psát systematicky, každý den. Důležité je, abys ten román dopsal teď, když tě vyhodili ze seriálu. Potřebujeme peníze pro naše dítě, pro náš reálný život. Jinak se nic uskutečnit nedá a všechno zůstane pouhým náčrtem.
On: Myslíš, že se nám to podaří? Po tom všem, čím jsme prošli, po všech těch emocích – je mezi námi možná láska. Opravdová láska.
Ona: Jestli se nám dostane požehnání – tak ano. To je moje podmínka.
On: Ale kdo by nám měl požehnat? Kdo nás poslepuje dohromady, když to sami nedokážeme?
Ona: Nějaký světec. Láska se musí vztahovat k něčemu mimo nás, nad námi. K nějaké svátosti.
On: Kde ti mám v tomhle městě takového světce najít? Ve kterém kostele? V tom lokálu po bordelu?
Ona: Potřebujeme se očistit, přiznat naše viny, abychom se vzpamatovali a mohli žít dál. Bez toho nebudeme mít dobrý život. Bez toho budeme žít ve lži. Ve špíně.
On: Nevěděl jsem, že jsi tak pobožná.
Ona: Netrap se. Všechno dobře dopadne. Budeme šťastní.
On: Kdo to je v koupelně a splachuje na našem záchodě.
Papež: Pozdrav Pánbůh!
On: Kdo to je?
Ona: Nevidíš? Poklekni, to je papež.
